Kladské sběry lidových vyprávění v „Českém koutku” v Kladsku

diplomová práce

Kristýna Hladíková

Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, Katedra české literatury

Obsah

Úvod
Rozbor pramenů a literatury k uvedené problematice
Kladští Češi
Kladsko – historicko-geografický exkurz
Specifika české menšiny v Kladsku
Josef Štefan Kubín
Životopis
J. Š. Kubín – mezník české etnografie
Zájem o české menšiny
Kladské sběry
Jaromír Jech
Životopis
Jechovy výzkumy v Kladsku
Srovnání Kubínových a Jechových výzkumů v Kladsku
Kritéria srovnávání
Závěrečná zpráva o výzkumech ve vesnicích v „Českém koutku“ v Kladsku na přelomu tisíciletí
Kladský vypravěč na přelomu tisíciletí
Třetí revize kladských sběrů
Kladská povídka
Závěr
Přehled pramenů a literatury
Přílohy

Úvod

Bylo nebylo…

Dr. Miloš Sládek spolu s dr. Helenou Kupcovou z PedF UK a s Mgr. Janem Linkou z FF UK zorganizovali na podzim roku 1999 pro studenty pražské Pedagogické fakulty vynikající pětidenní literární exkurzi směřovanou do míst původního českého osídlení v Kladsku.

Tenkrát jsme také zajeli do tak zvaného Českého koutku, do Čermné, která je dodnes z kladských vesnic nejznámější. A také do Stroužného. Byl už studený podzim, začalo pršet a tak jsme jen přes okénko autobusu zhlédli pár stavení a strouženský skanzen. Vesnice vypadala jak po vymření, nikde ani živáčka, člověk si vzpomněl na truchlivá slova Josefa Štefana Kubína, když se loučil s touto „uloupenou českou halůzkou“ na stánkách svého Českého Kladska.

Přesto jsme se příští rok rozhodli znovu se do „Českého koutku“ podívat. Byla to cesta objevná, ale také plná rozčarování, to první nás čekalo hned za Machovskou Lhotou, když jsme vstoupili na území Nouzína, do vesnice, kde ještě v padesátých letech našel Jaromír Jech svou nejlepší vypravěčku, paní Filoménu Hornychovou. Ve vesnici jsme nepotkali živou duši. Zmizelo také několik stavení.

I mně se však podařilo objevit několik posledních kladských Čechů, a to nejprve ve Stroužném a ve Slaném.

V červnu téhož roku jsem podnikla svůj první terénní výzkum, při kterém jsem našla další kladské Čechy a pořídila první diktafonové nahrávky. Od té doby jsem se do „Českého koutku“ v Kladsku vypravila v následujících letech ještě čtyřikrát, naposledy letos v říjnu, při poslední revizi dnešního stavu kladského folkloru.

Každá cesta byla objevná, třebaže se pole mé působnosti stále zužovalo, jak ubývala i ta poslední hrstka původního českého obyvatelstva. Přesto byl celý výzkum, či spíše poslední revize kladských sběrů Kubínových z počátku minulého století a sběrů Jaromíra Jecha z padesátých let, jak doufám, přínosný. Nenašla jsem už žádné aktivní vypravěče, poslední kladské Češky na ně však dodnes vzpomínají. A poté, co se mi už na začátku podařilo navodit tu správnou a důvěrnou atmosféru, mohla jsem dokonce poznat jejich každodenní způsob života a zachytit i několik málo písní, které si ještě dnes při práci a nebo jen tak na zápraží zpívají. Jen velmi zřídka jsem nahrála i nějaké to kladské vyprávění. Nejčastěji to byla známá povídka Vo Čertově skále, jejíž varianty předložím v kapitole o kladské povídce.

Pokusila jsem se tedy zachytit dnešní stav kladského folkloru v místech, kde se česká populace udržela nejdéle.

Tato práce se jej pokouší zmapovat v širších souvislostech. Nemůže opominout alespoň stručná historická zastavení u zlomových událostí v Kladsku, která se vždy výrazně zapsala do života obyčejných kladských Čechů. Byly to především obě světové války, kdy se vždy s velkou nadějí čekalo na připojení Kladska, které bylo odstoupeno Prusku za slezských válek v polovině 18. století za vlády Marie Terezie. Pokaždé následovalo velké rozčarování. S lehkou nadsázkou lze říci, že Kladsko se stalo opět součástí Čech až letos, kdy Česká republika spolu s Polskem vstoupila do Evropské unie.

Pokusím se rozebrat Kubínův novátorský přístup nejen k folkloru (terénní zápisy folklorních látek publikoval v podobě, jakou zapsal přímo u vypravěče nebo zpěváka), ale i k samotným jeho nositelům.

Celou jednu kapitolu věnuji Jaromíru Jechovi, který v návaznosti na Josefa Štefana Kubína podnikl vlastní etnografický výzkum v Kladsku a vydal ještě obsáhlejší sbírku lidových povídek.

Ke studiu pozůstalosti Jaromíra Jecha jsem přistupovala s laskavým svolením vdovy, paní Sylvie Jechové z Říčan.

A konečně představím vlastní výzkum ve vesnicích „Českého koutku“ v Kladsku v letech 2000 – 2004.

Práce, kterou předkládám věnuji v první řadě všem milým kladským Čechům, které jsem měla to štěstí ještě potkat a kteří se mě ujali při mých kladských putováních. Doufám, že bude minimálně připomínkou a ukázkou kdysi folklorně velmi bohatého regionu, který si po více jak dvě století od pruského záboru uchoval svá původní specifika a dále je rozvíjel, v lepším případě snad poslouží i jako inspirace pro vlastní objevování krajů, lidí a kultur, které z naší paměti už téměř vymizeli.

Rozbor pramenů a literatury k uvedené problematice

Nejprve zmíním osobní fondy obou folkloristů, fond Josef Štefan Kubín a fond Jaromír Jech. Potom bude následovat rozbor sekundární literatury, v níž kladu zvláštní důraz především na Kladské sborníky. Z ostatní „kladské“ literatury vybírám jednak dobové práce a studie a také nejnovější tituly hodnotící zpětně a s potřebným odstupem situaci po první a druhé světové válce, kdy byla věc připojení Kladska vždy znovu tematizována.

Diplomová práce, kterou předkládám, vznikala z velké části prakticky, během pětiletého výzkumu v „Českém koutku“ v Kladsku. Tato práce byla také zásadně podložena podrobným a dlouhodobým studiem obou uvedených fondů. Fondy jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze, v současné době na pracovišti ve Starých Hradech.

Oba celky jsou již zpracované. Celek Josef Štefan Kubín[1] zpracoval v roce 1968 Jan Wagner. Osahuje mj. osobní dokumenty, korespondenci a rukopisy. Nejvíce jsem pracovala s korespondencí přijatou i odeslanou a také s pracemi etnografickými a jazykovými. Z nevydaných rukopisů stojí za zmínku např. Lidopis obce Křelina, Lidové písně z Jižních Čech nebo Popis hlučínské moravštiny.

Kubínova pozůstalost obsahuje nepřeberné množství poznámek nejen z terénních výzkumů, které jsou však mnohdy nečitelné. Kubín většinu z poznámek a črt pořizoval až v pozdním věku (okolo svých devadesáti let) a jejich rukopis bývá tedy značně roztřesený a zhusta nečitelný.

V Kubínově fondu jsem překvapivě nenalezla potřebný ilustrativní vzorek jeho poznámek z terénu - jeho stenografických záznamů kladských vyprávění. Řada z nich je nedatována a jak jsem již uvedla, psána naprosto nečitelným rukopisem. Původně jsem měla v úmyslu vytvořit celou jednu kapitolu, která by byla alespoň částečnou odpovědí O. Sirovátkovi,[2] právě co se týče autentičnosti záznamů kladských povídek.

Fond je v každém případě zpracován uceleně a přehledně až na poslední čtyři kartóny, které do pozůstalosti přibyly po zpracování.

Celek Jaromír Jech byl zpracován v roce 2002 dr. Milošem Sládkem a celý fond je rovněž uložen na pracovišti LA PNP ve Starých Hradech.[3]

Pro svůj záměr jsem nejvíce využila Jechovu osobní korespondenci. Překvapivé bylo, jak málo vzájemné korespondence s J. Š. Kubínem se ve fondu dochovalo.[4] Přínosné jsou naopak dopisy kladských Čechů, z nichž některé otiskuji v Příloze a také v příloze na CD a některé z nich interpretuji přímo v textu.

V části rukopisy vlastní byly cenným dokladem o metodologii v praxi Jechovy „zprávy z terénních výzkumů“ v Kladsku. Obsahují cestovní doklady a především podrobně rozvržený předpokládaný plán výzkumu a poté rovněž podrobné zprávy o dosažených výsledcích těchto cest. Této problematice věnuji kapitolu Jaromír Jech - Metody sběru a z těchto materiálů vycházím v kapitole o vlastních terénních výzkumech v „Českém koutku“ v Kladsku v letech 2000 – 2004.

Literární pozůstalost je cenná i v dalších ohledech. Zajímavá je korespondence s rumunskými Čechy v Banátu, kam Jech podnikl několik výzkumných cest, nebo oddíl Metelkovské korespondence (oddíl cizí korespondence). Tyto sekce jsem využila jen okrajově, především pro ucelený dojem z Jechovy etnografické práce v terénu, z jeho přístupu k folkloru.

Při zpracování diplomové práce o kladských sběrech jsem byla zřejmě první, kdo podrobně využil osobní fond Jaromíra Jecha.

Historický přehled o celém kladském území mi umožnili především Kladské sborníky.

První sborník tohoto zaměření vydal Václav Černý v roce 1946.[5] O tuto edici článků a studií věnovaných Kladsku, jeho sounáležitosti geografické, jazykové, náboženské aj. s českou zemí se postaral Václav Černý (jeho matka pocházela z Velké Čermné). Je to jeden z mála skutečně výrazných poválečných pokusů zejména o politickou osvětu ve věci Kladsko. Na mnoha místech se tu zdůrazňuje nepostradatelnost připojení Kladska ze strategických důvodů „[…] z Kladska je nutno učiniti hraniční hradbu na ochranu vlastního území […].“[6] Nalezneme tu příspěvky ke kladskému nářečí (B. Havránek), k uměleckému místopisu, barokní krajině, náboženskému životu (poutě do Wambeřic); najdeme tu ovšem i vzpomínku kladské Češky Sidy Volfové, která se sama pokoušela o etnografický výzkum. Kapitolou nazvanou pateticky Zápas o Kladsko[7] Václav Černý sborník uzavírá. Sborník však vyšel pozdě, třebaže se v samém závěru sborníku dočteme slov, vyjadřujících přece jen jistou naději.[8]

Kladský sborník, soubor studií kolektivu autorů a zároveň stoupenců připojení Kladska k Československu, ke kterému se v poválečné době upínaly nové naděje, končí posmutnělým tónem: „Ve chvíli, kdy toto píši, v červenci 1946, čekají tedy kladští Čechové v dohledů svých domovů a doufají s námi ve spravedlnost, jejíž platný výrok vynese mírová konference Spojených národů.“[9] Sborník nabízí celkový přehled o historii, duchovní kultuře, o kladském nářečí, kladské literatuře atd.

Kladský sborník z roku 1946 reaguje na všechny snahy o připojení Kladska, tedy i na ty po první světové válce. Osm kladských studií přesahuje dosavadní politicky zúžený pohled na tuto problematiku a nabízí průhledy literární, jazykové, umělecké…

Je namístě porovnat tuto publikaci s dalšími Kladskými sborníky.

O padesát let později vyšel nový Kladský sborník I. Sborník má přispět k projasnění komplikovaných česko-polských vztahů po druhé světové válce. Obsahuje historické studie o proměnách kladských hranic od dob panování Slavníkovců až po dvacáté století. V tomto prvním novodobém Kladském sborníku je načrtnuta nejprve jakási osnova celého projektu, která bude dále rozvíjena z obou stran, z české i polské univerzity a regionálních odborných pracovišť.

Odkazuji především na článek Zdeňka Jiráska K otázce některých českých aktivit pro získání Kladska po roce 1945[10], na článek Lydie Baštecké Několik poznámek k tzv. Kladské kronice[11] nebo na Zprávu o činnosti česko-polské Kladské komise od Jaroslava Čápa.[12]

V roce 1998 vyšel Kladský sborník II. (I. díl v roce 1996 V Kruhu) na PedF VŠP v Hradci Králové, pod vedením A. Václavíkové. Obsahuje 20 studií a statí, jmenovitě např. O. Felcmana, L. Hladkého, J. Tůmy, P. Sedláčka, J. Čápa, Z. Filipa, E. Koudelkové a jiných. „Jedná se znovu o soubor vědeckých prací, které svým pojetím odpovídají koncepci grantových projektů Kladsko. Územní, státoprávní, politický, správní a společensko-kulturní vývoj regionu na českomoravském pomezí“.[13]

Tématu této práce se nejvíce blížila krátká studie Evy Koudelkové Lidoví vypravěči z kladského „Českého koutku“ v zápisech Josefa Štefana Kubína a Jaromíra Jecha.[14] Tento drobný příspěvek je blízký také mému tématu, jak už vysvítá z jeho názvu. Rozsah čtyř stránek a zřejmě ani záměr studie neumožňuje žádný hlubší vhled do lidového vypravěčství – pouze rekapituluje poznatky obou folkloristů, tak jak jsou sneseny v úvodních či závěrečných pasážích obou folklorních sbírek.

Kladský sborník III. z roku 1999 se z větší části zaměřuje na situaci po obou světových válkách. Jiří Šouša a Jaroslav Šůla se podrobně zabývají vznikem Společnosti (posléze Svazu-) přátel Kladska a jeho osvětovou činností, a to až do konce padesátých let. V článku nenajdeme překvapivě informaci o Jaromíru Jechovi, který se pochopitelně o kladskou otázku zajímal.

Jan Klíma upozorňuje na velice významné období tzv. Výmarské republiky[15] (1919 – 1933) po zhroucení Německé říše v listopadu 1918, kdy se Kladsko ocitlo ve velmi zvláštní mezinárodní situaci. Hlavní problém byl přesto spatřován ve Slezsku[16], kterému se také dostalo historiografické „péče“, zatímco o Kladsku čeští ani polští historici téměř nepsali. Klíma překvapivě uvádí, že „česká historiografie neměla mnoho důvodů se meziválečným vývojem Kladsku zabývat a polská historiografie pečlivě zachytila až příchod polského etnika, tedy dějiny po roce 1945.“[17]

Rekapituluje problémy v Německu (epidemie chřipky, celkový chaos a rozklad společnosti), postupné zmírňování českých požadavků na území Kladska (dvě varianty připojení), protičeskou propagandu ve dvacátých letech („Rok Kladska“, 1933), atd. Absurditu toho, jak se kladská otázka nakonec vyvinula, dokládá na příkladu Vitorazska, jehož oprávněnost na připojení byla nesrovnatelně nižší a podobnými argumenty vlastně ani nepodložitelná.

Shrnuje, co všechno vedlo či mohlo vést ke konečnému verdiktu postupimské konference.

V Suplementu Kladského sborníku III. snesla Růžena Hlušičková významné dokumenty ke kladské otázce po druhé světové válce a doprovodila je vlastními studiemi, např. Kladsko a Československo v letech 1945 – 1947.[18] Je to další pokus informovat veřejnost o dosud nepřehledné situaci kolem plánovaného připojení Kladska po obou světových válkách.

Kladský sborník IV. (2001) doplňuje dosavadní příspěvky ke středověkým dějinám Kladska (např. Martin Šandera, Generální sněm zemí Koruny české v Kladsku roku 1512 nebo Jaroslav Šůla, Boj kladských měst s místní šlechtou o právo vaření piva v XVI. století), Lucie Jarkovská znovu rekapituluje plány na připojení Kladska v prostředí domácího odboje, poválečný vývoj událostí tentokrát studují polští badatelé (např. Krzysztof Koźbial Niemcy, Czesi, Polacy na Zemi Kłodzkiej w XX wieku nebo Piotr Pałys W sprawie sytuacji militarnej w Kotlince Kłodzkiej w maju i czerwcu 1945 r.)

Zatím poslední vydání Kladského sborníku, v pořadí páté (2003), v prvé řadě přináší přehled české historické produkce o Kladsku od konce druhé světové války až do přelomu tisíciletí. Další studie jsou věnovány hospodářství, šlechtě, heraldice, lokálním hraničním sporům, sklářství, turistice po roce 1945; polské příspěvky zkoumají odraz kladské otázky v dobovém českém tisku mezi roky 1945 – 1947, hodnotí existenci české školy v Chudobě. V rubrice Materiály najdeme např. edici Popisu Kladského hrabství Bohuslava Balbína od Kateřiny Pastyříkové[19] – tento text Balbín už nestačil před smrtí vydat.

Kladským sborníkům věnuji tolik pozornosti hlavně proto, že je to jediné periodikum (mezinárodní), které se i dnes zabývá kladskou problematikou na vědecké úrovni a které tak přispívá k fungování nově vzniklého Euroregionu Glacensis, který vznikl podepsáním smlouvy v Hradci Králové v roce 1996.

Vědecké zaměření odlišuje novodobé královéhradecké kladské sborníky od prací s kladským zaměřením z dvacátých a posléze čtyřicátých let. Výjimku tvoří snad právě jen Kladský sborník z roku 1946, který je také zaměřen převážně vědecky a nacionálně laděné texty jsou v něm v minimální míře.

Zarážející je, jak málo odborné pozornosti je ve dvacátém století věnováno právě Kladsku. A to i v obou poválečných obdobích, kdy se uvažovalo o připojení Kladska k Čechám. Literaturu, kterou v této práci uvádím, téma připojování Kladska pochopitelně nevyčerpávám, i tak není k dispozici zásadně více titulů. Teprve až královéhradecké sborníky a nejnovější historické studie[20] se vypořádávají s tímto nedostatkem.

Informace o historickém vývoji Kladska, o znovunastolení otázky po možnostech změny hranic ve prospěch českého státu po obou světových válkách, které pokaždé vzaly za své, jsem čerpala z dobových materiálů i z nejnovějších studií zabývajících se kladskou problematikou.

Kromě výše uvedených Kladských sborníků, které velice podrobně zpracovávají dějiny Kladska od devátého století až do dnešní doby, a časopisu Stopami dějin Náchodska[21] nebo vlastivědného periodika Od kladského pomezí[22], jsem vycházela např. z Václava Davídka, Smutek i naděje české země[23] (vydala společnost přátel Kladska v roce 1945). Akcent je tu položen opět na zeměpisnou polohu („horopisně jeví se Kladsko jako zmenšenina České země, […].“[24]) a na osídlení.

V roce 1946 vydal F. Kulhánek „studijní práci“ Boj o Kladsko.[25] Obsahuje kapitoly jako Náš boj o Kladsko; Náchod a kladští Čechové. Český koutek; Význam pohraničního Náchoda. Zemská stezka; Všeobecné dějiny Kladska aj. Připomíná aktivity „Kladské komise“ , především memorandum z roku 1919, které kladští Češi ze strachu nepodepsali; rekapituluje nadějné očekávání připojení Kladska až do roku 1921. Jako i některé další informační brožury vznikající po druhé světové válce, má i tato řadu nedostatků: tezovitost, zdůraznění jen několika historických událostí bez ohledu na širší souvislosti atd. Dokresluje však naléhavost všech poválečných aktivit směřujících k připojení Kladska. Najdeme tu ovšem i kapitolku týkající se kladských písemných památek, ke kterým patří jednak tzv. Kladská kronika[26] a Selský otčenáš – oba texty sebral a později ve svých etnografických studiích uveřejnil J. Š. Kubín, jehož význam ve věci Kladsko hodnotí Kulhánek velmi vysoce.

Historický sborníček Kladsko v historii českého státu od autorů Tichý – Vojtíšek – Nohejlová-Prátová z roku 1947[27], vydaný Kladským kulturním ústavem (zřízen Svazem přátel Kladska) opět připomíná a apeluje na historickou a kulturní kontinuitu Kladska s celým českým národem. Opět zdůrazňuje strategický a vojenský význam tohoto regionu pro český stát. Také tato publikace vyzdvihuje dílo J. Š. Kubína, který měl „vzkřísit“ český zájem o Kladsko ještě před první světovou válkou.

Ke správnému kritickému nadhledu na tyto poválečné práce mi pomohly jednak královéhradecké Kladské sborníky (viz níže), jednak např. práce Čeňka M. Kadlece Hry o hranice (2001), nebo také v tomto roce vydaná obsáhlá kniha Karla Kaplana Československo v poválečné Evropě (2004).

Obsáhlá studie Hry o hranice[28] se zaměřuje na problematické zvraty v dějinách Kladska, zvláště pak po první světové válce. Kniha obsahuje na straně 243 důležitý srovnávací terminologický aparát kladských toponym, konkrétně část Místopisného náčrtu Horního Ponisí – Kladska (1:75 000), jehož autorem je J. Mašek (1944). Navazuje  tak na starší práce Kubínovy (především na České Kladsko)[29] a na Kladský sborník (1946). Tato pasáž mj. dokládá proces vznikání některých českých novotvarů.

Kadlec hodnotí negativní úlohu Francie, a to od dob pruského záboru prakticky až po dvacátá léta 20. století. Francie garantovala Prusku držbu jak Dolního Slezska, tak celého Kladska „na věčné časy“ a při rozhodujících versailleských jednání, tedy po sto šedesáti letech podle Kadlece znovu odmítla měnit historické pruské hranice.

Přínosné jsou kapitoly Projekt poválečných korekcí hranic po mírové konferenci, celonárodní účast na přípravě korekcí hranic, nebo Poválečná obnova hranic (Perspektivy obnovy hranic s Polskem), kde zmiňuje především polský teror vůči českému obyvatelstvu v Kladsku, o kterém psal i dobový zahraniční tisk, přesto, uzavírá, „od konce druhé světové války mírové uspořádání dosud postrádáme.“[30]

Zcela nová monografie Československo v poválečné Evropě od Karla Kaplana (2004)[31] řadí „kladský problém“ do širokých souvislostí s českým (ovšem i polským) nacionalismem po druhé světové válce. Shrnuje i vývoj nároků na Kladsko, od těch naprosto maximálních (vzešlých kupodivu nejprve od komunistů), přes postupné ubírání až po návrhy odstupu některých území. Velice plasticky vysvětluje nelehkou úlohu československé vlády v čele s prezidentem E. Benešem a také krátkozraké spoléhání se na podporu SSSR. Využila jsem i kapitoly věnované přístupu evropských vlád k československým snahám o připojení Kladska.

Z regionálních periodik jmenujme alespoň sborníky Státního okresního archivu Náchod Stopami dějin Náchodska.[32] Ty se kladské problematice sice také věnují, ovšem jak už ostatně z názvu periodika vyplývá, zaměřují se na Kladsko jen okrajově.

Zmiňme alespoň studie Jaroslava Čápa Válečné události na česko-kladském pomezí (1740–1742) nebo Zdeňka Bíla Kladský komitét při ONV v Náchodě v prvním čísle tohoto periodika, které vychází od roku 1995. Dále jsme vzcházeli z třetího a osmého čísla.

Na internetu je zpřístupněn další regionální vlastivědný časopis, vycházející jinak opět v Náchodě, Rodným krajem (od roku 1990). I tady občas najdeme zmínku, někdy přímo studii o „Českém koutku“ v Kladsku, případně o fungování některého dřívějšího či dnešního kladského spolku, ať už to byl Kladský komitét nebo Kladská komise, která byla znovu obnovena v roce 1993 jako česko-polská Kladská komise historiků.

Z bohaté produkce historicko-kartografických publikací Evy Semotanové jsem použila zejména Mapy Čech, Moravy a Slezska[33] v zrcadle staletí a Atlas zemí Koruny české[34]. Zajímavý je vývoj kartografického zpracování Kladska po roce 1742, které k Českému království už sice nepatřilo, přesto bylo ještě řadu desetiletí do společné mapy zanášeno. Autorka zdůvodňuje tento fakt nákladností dostupných technických prostředků.

V rámci samotného pohádkoslovného studia jsem vycházela předně z etnografické i autorské tvorby Josefa Štefana Kubína, z publikací Jaromíra Jecha, z jeho článků otištěných v padesátých a šedesátých letech v časopise Český lid. Na stránkách našeho nejprestižnějšího etnografického periodika otiskovali své studie na obdobná témata další přední etnografové (především O. Sirovátka), z kterých vycházím v kapitole věnované J. Jechovi. I v obnoveném časopise Český lid (po roce 1989) najdeme články věnované Kladsku, či přímo kladským sběrům Kubínovým (O. Brandtová, která mj. věnovala Kubínově prozaické tvorbě svou diplomovou práci: Vypravěč Josef Štefan Kubín ve smíchové tradici[35]).

K získání základní orientace v problematice folkloru mi posloužila Proppova Morfologie pohádky[36], Folklór a folkloristika Leščáka a Sirovátky, Lidová tradice (usp. J. Jech a O. Skalníková), příloha Českého lidu Jazyk, kultura a společnost či Marsyas Karla Čapka.

Proppova monografie Morfologie pohádky mi byla základním průvodcem v otázkách typologie pohádek a v možnostech jejich porovnávání založeném na strukturních analýzách každé látky. Předbíhá o půl století strukturní zaměření badatelů šedesátých let.

Morfologie pohádky je přelomová folkloristická studie dvacátých let. V. J. Propp (1895 – 1970), ruský germanista a folklorista a předchůdce strukturalismu,[37] vydal tuto studii už v roce 1928. Ve světě byla objevena až v šedesátých letech, do češtiny byla přeložena v roce 1999 (z tohoto vydání vycházíme i my). Proppův přístup k pohádce (konkrétně ke „kouzelné pohádce“, kterou považuje za nejstarší pohádkový útvar, jenž je přímo odvozen z rituálu prvobytných společností) je novátorský svou propracovaností metodologického přístupu k jinak základním otázkám typu „co je to pohádka?“, „odkud se pohádka bere?“ atd. Podstatná je znalost poetiky neboli struktury (morfologie) lidového podání. K tomu je potřeba právě morfologické analýzy, která je pouze prvním, ale nezbytným krokem k následnému genetickému zkoumání žánru pohádky. Zajímavou pasáž představuje Proppovo pojetí folkloru jako mezinárodního jevu. Na rozdíl od tehdejšího pozitivistického programu shromáždit co největší množství materiálu, přichází Propp s požadavkem zredukovat toto množství syžetů a soustředit se na jejich strukturu. Několikrát v tomto ohledu odkazuje na Jiřího Polívku, „jehož komparativních studií si jinak velice cenil a přikládal jim fundamentální význam pro některé své (pozdější) výzkumy.“[38] Tvrdí ale, že Polívkův rozsáhlý soupis všech dostupných variant je ve své šíři stejně nezkoumatelný a na základní otázky nemůže odpovědět.

V kapitole Transformace kouzelné pohádky uvádí všechny možné proměny pohádkových motivů, ať už v závislosti na individualitě vypravěče či na vlivu literatury -Propp tvrdí, že vliv literatury psané na pohádku je zanedbatelný (srovnej s kapitolou Polemika J. Š. Kubína s V. Tillem): „Pohádka má takovou schopnost odporu, že se o ni jiné formy rozbíjejí a nejsou s to s pohádkou splynout. Dojde-li přece jen k setkání, pohádka vítězí. Z ostatních literárních žánrů do sebe pohádka včleňuje nejčastěji bylinu a legendu. Podstatně vzácnější jsou substituce materiálem z oblasti románu. Určitou roli tu hraje je román rytířský. Ten však je často sám odvozen z pohádky.“[39]

Do polemiky s J. Polívkou se znovu dostává v kapitole Historické kořeny kouzelné pohádky. Opět zdůrazňuje potřebu studovat lidové podání komplexně, to znamená s ohledem na „historickou skutečnost“ – na archaické myšlení prvotních společností, především na jejich rituály.

Bez zajímavosti s ohledem na moje téma není ani Proppovo pojetí smíchu (kap. Rituální smích ve folkloru). Zánik narativních žánrů nakonec Propp vysvětluje zánikem společenství v důsledku s vývojem nových forem myšlení a změněné reality každodenního života. Zjednodušíme-li maximálně tuto tezi, můžeme na jejím základě pochopit situaci v „Českém koutku“ v druhé polovině 20. století.

Pro potřeby vlastních terénních výzkumů jsem využila např. Turistického průvodce ČSSR-Jiráskův kraj a Kladsko[40]. Jedná se klasický turistický průvodce, který je však doplněn zajímavými vzpomínkovými pasážemi A. Jiráska a Z. Nejedlého.[41]

Polský Słownik geografii turystycznej Sudetów - Góry Stołowe[42] je v podstatě jediný a skutečně kvalitní průvodce mj. i po „Českém koutku“, doplněný množstvím informací o historických proměnách, postupných změnách názvů vesnic po jednotlivých záborech (např. 1470 Pstruzny, 1574 Strausseney, 1765 Strausseney, 1922 Staussdörfel, 1945 Strużyny, Pstrążna), s uvedením počtu stavení a s porovnáním počtu obyvatelstva po každém sčítání.[43] K dokonalé orientaci pak slouží navíc množství ilustrativních fotografií.

Z monografií o Josefu Štefanu Kubínovi jsem použila především publikace O. Chaloupky, Vypravěč Josef Štefan Kubín[44] a Josef Štefan Kubín od Františka Všetičky.[45] Tyto monografie jsou spíše útlými brožurkami o Kubínově prozaické činnosti, jen zlehka se dotýkají také jeho etnografické vášně. Použila jsem je proto jen velice zřídka a v kapitole o Kubínově životopisu jsem zdůraznila právě onu druhou stránku Kubínových vědeckých zájmů.

Byly to především první tři vydání Kubínových Kladských povídek, opatřených doslovy a poznámkovými aparáty autora, J. Polívky a J. Jecha, ze kterých jsem čerpala. Orientaci v jejich motivické šíři, historicko-společenských souvislostech, jako i genezi jejich konečné podoby, mi umožnil Kubínův zevrubný spis, zpracovaný už počátkem dvacátého století a nazvaný České Kladsko.[46] Poprvé vyšlo České Kladsko roku 1919 jako brožura zásluhou Československého cizineckého úřadu v Praze, podruhé v roce 1926 nákladem Národopisné společnosti československé, již jako obsáhlé dílo.[47]

Podobné rysy má i studie České emigrantské osady v pruském Slezsku.[48] Chápala jsem je jen jako další ukázku Kubínových sběratelských metod, jinak jsem z tohoto lidopisu vycházet nemohla, protože „štrálská“ problematika je pochopitelná z odlišného úhlu pohledu. Štrálští Čechové se rozhodli emigrovat na základě vlastního náboženského (evangelického) přesvědčení.

Lidomluva Čechů kladských[49] (1913) je významná už tím, jak podrobně zpracovávala kladský dialekt. Takováto studie byla vůbec první svého druhu na našem území. Obsahuje navíc slovník kladského nářečí, který v té době znamenal vedle Bartošova a Hruškova slovníku[50] nejvydatnější dialektologický lexikon vůbec. Byl to Kubínův první lidopis.

Jechova Lidová vyprávění z Kladska[51] jsou věnována „zasloužilému umělci Josefu Štefanu Kubínovi“. V úvodu Jech líčí změny v šíření a tradování folkloru během posledních století, především pak za posledních padesát let od sběrů Kubínových; dále se rozepisuje o práci „současných“ folkloristů a o „zániku klasické lidové prózy“ vůbec.

Ve zvukové příloze na CD vybíráme ukázky ze zajímavého zvukového nosiče Jak se mluvilo v českých vesnicích v cizině[52] (Autentické zvukové ukázky z českých nářečí), vydaného ze zvukových souborů dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, které byly získány během příprav na vydání Českého jazykového atlasu v roce 1969. Toto CD navazuje na první díl, který se jmenoval Jak se mluví v Čechách a mapuje česká nářečí, které se sice vztahují k území Čech, ale jejich mluvčí žijí na tzv. českých jazykových ostrovech v zahraničí. Vedle ukázek z Střelínska, Žitomirska, Daruvarska a rumunského Banátu jsou na kompaktní disk zařazeny i autentické zvukové nahrávky Jechových vypravěčů z „Českého koutku“ v Kladsku. Všechny tyto komunity si po dlouhou dobu udržely mnoho českých specifik, především svou rodnou řeč.



[1] WAGNER, J.: Josef Štefan Kubín (1864 - 1965). Literární pozůstalost. Praha: Literární archiv Památníku národního písemnictví, 1968.

[2] Viz kapitola o J. Š. Kubínovi.

[3] SLÁDEK, M.: Jaromír Jech (1918 – 1992). Soupis osobního fondu. Praha: LA PNP, 2002.

[4] To samé platí také o fondu Josef Štefan Kubín.

[5] Kladský sborník. (ed. Václav Černý) Praha: Družstevní práce, 1946.

[6] Kladský sborník 1946, s. 122.

[7] ČERNÝ, Václav. Zápas o Kladsko. In Kladský sborník. Praha: Družstevní práce, 1946, s. 145 – 156.

[8] O událostech v roce 1945 viz také kapitola Poválečné naděje a zklamání 1918 - 1947.

[9] Kladský sborník 1946, s. 154.

[10] JIRÁSEK, Zdeněk. K otázce některých českých aktivit pro získání Kladska po roce 1945. In Kladský sborník I. HK: PedF, 1996, s. 120 – 136.

[11] BAŠTECKÁ, Lydie. Několik poznámek k takzvané Kladské kronice. In Kladský sborník I. HK: PedF, 1996, s. 157 – 160.

[12] ČÁP, Jaroslav. Zpráva o činnosti česko-polské Kladské komise. In Kladský sborník I. HK: PedF, 1996, s. 179 – 181.

[13] Kladský sborník II. Hradec Králové: PedF VŠP, 1998, s. 283 - 284.

[14] KOUDELKOVÁ, Eva. Lidoví vypravěči z kladského „Českého koutku“ v zápisech J. Š. Kubína a J. Jecha. In Kladský sborník II, Hradec Králové: PedF, 1998, s. 257 – 260.

[15] Výmarská republika (v čele s prezidentem Hindeburkem) byla pokusem o ryze demokratický – v dějinách Německa první pokus svého druhu – stát. Její existenci ukončila hospodářská krize ve třicátých letech a nástup Hitlera k moci v roce 1933.

[16] VOCHALA, Joža. Pro nové české Slezsko. Moravská Ostrava, 1945. V této brožuře jsou obsaženy plány na připojení celého Dolního Slezska tak, aby byla vyplněna široká spára sahající na západě až k Lužici. Ve světle srovnání s tímto smělým plánem se jeví kladská propaganda zcela nevinně.

[17] KLÍMA, J. Kladsko po první světové válce a v období Výmarské republiky (1918 – 1933). In Kladský sborník III. HK: VŠP, 1999, s. 115.

[18] HLUŠIČKOVÁ, Růžena. Kladsko a Československo v letech 1945 – 1947. In Kladský sborník III., Suplementum. HK – Wrocław, 1999, s. 5 – 48.

[19] PASTYŘÍKOVÁ, Kateřina. Popis Kladského hrabství Bohuslava Balbína (edice). In Kladský sborník V. HK: ÚVH, 2003, s. 259 – 280.

[20] Např. KAPLAN, Karel. Československo v poválečné Evropě. Praha: Karolinum, 2004, ISBN 80-246-0655-0.

[21] Stopami dějin Náchodska, Sborník Státního okresního archivu Náchod. Roč. 1. Náchod, 1995.

[22] Od kladského pomezí. Vlastivědný časopis pro politický okres broumovský, náchodský, novoměstský nad Metují a trutnovský, roč. 13, č. 3 - 4. Náchod, 1935 - 1936.

[23] DAVÍDEK, Václav. Smutek i naděje České země. Společnost přátel Kladska v Praze. Praha: Svoboda, 1945.

[24] DAVÍDEK, Václav. Kladsko! Smutek i naděje České země. Praha: Svoboda, 1945, s. 8.

[25] KULHÁNEK, František. Boj o Kladsko. Praha: Práce, 1946.

[26] KUBÍN, Josef, Štefan. Lidová kronika kladská. Mladá Boleslav: Vyšší reálka c. k., Šestá výroční zpráva, 1910, s. 3 – 25.

[27] VINOHRADSKÝ, L. – TICHÝ, J. – VOJTÍŠEK, V. – NOHEJLOVÁ-PRÁTOVÁ, E.: Kladsko v historii českého státu. Praha: Universum, 1947.

[28] KADLEC, Čeněk M. Hry o hranice. Praha: Fortuna, 2001.

[29] KUBÍN, Josef Štefan. České Kladsko. Praha, 1926.

[30] KADLEC 2001, s. 167.

[31] Např. KAPLAN, Karel. Československo v poválečné Evropě. Praha: Karolinum, 2004, ISBN 80-246-0655-0.

[32] Srov. Pozn. 20.

[33] SEMOTANOVÁ, Eva. Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí. Praha: Libri, 2001.

[34] SEMOTANOVÁ, Eva. Atlas zemí Koruny české. Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2002.

[35] BRANDTOVÁ, O.: Vypravěč Josef Štefan Kubín ve smíchové tradici. Praha: Univerzita Karlova. Filosofická fakulta. Katedra české literatury, 1994, 94 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Helena Šmahelová, CSc.

[36] PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky. Praha: H & H, 1999.

[37] O Proppově „pionýrství“ v této oblasti se s uznáním vyjadřuje i R. Jakobson In JAKOBSON, Roman. Poetická funkce. Praha: H & H, 1995, s. 100.

[38] PROPP 1999, s. 343.

[39] IBIDEM, s. 143.

[40] Turistický průvodce ČSSR. Praha, 1965.

[41] IBIDEM, s. 177: „Proto také ten, kdo chce postihnout význam Náchodska pro Jiráskovo dílo po stránce národopisné a národnostní, neměl by opomenout jít sem, do těchto kladských vesnic, nejlépe do Stroužného. Stane-li tu u starého bratrského hřbitůvku a zahledí-li se dolů na českou stranu, nemůže neprocítit a nepochopit to zvláštní pouto, jež váže tyto kraje a jejich lidi i přes státní hranice […].“

[42] Słownik geografii turystycznej Tom 13 – Góry Stołowe. (red. Marek Staffa) Warszawa: PTTK „Kraj“, 2. vydání, doplněné, 1996, s. 194.

[43] Z tohoto slovníku vyšli i autoři studie České názvy hraničních vrchů, sídel a vodních toků v Kladsku, Marek ŠEBELA a Jiří FIŠER In Kladský sborník V. HK: ÚHV PedF, 2003, s. 355 – 408.

[44] CHALOUPKA, O. Vypravěč Josef Štefan Kubín. Hradec Králové, 1966.

[45] VŠETIČKA, František. Josef Štefan Kubín. Praha 1986.

[46] Viz pozn. 27.

[47] Viz kapitola J. Š. K. – Životopis.

[48] KUBÍN, Josef Štefan. České emigrantské osady v pruském Slezsku. Čechové štrálští. Praha: Československý ústav zahraniční, 1931.

[49] KUBÍN, Josef Štefan. Lidomluva Čechů kladských. (Příspěvek k české dialektologii.) Praha, 1913. (Rozpravy ČSAV, tř. III., č.37).

[50] Na Hruškův slovník Kubín navázal zcela transparentně, přesto si v dopise zaslanému Polívkou přečte výtky a zároveň vysvětlení, proč nemůže Akademie vydat jím připravovanou Lidomluvu Čechů kladských. Kubín si pod text dopisu poznamenal: „[...] Moje Lidomluva Kladská, byla původně zpracována na způsob Hruškova Slovníku chodského, který vydala Čes. Akademie, a také se tak choval.“ [LA PNP, osobní fond Josefa Štefana Kubína, kp. Dopis Jiřího Polívky z 11. 11. 1910] Viz Příloha.

[51] JECH, Jaromír. Lidová vyprávění z Kladska. Praha: SNKLHU, 1959.

[52] Jak se mluvilo v Českých vesnicích v cizině. (Autentické zvukové  českých nářečí) Praha: Academia, 2002.