Závěrečná zpráva o výzkumech ve vesnicích v „Českém koutku“ v Kladsku na přelomu tisíciletí

Závěrečná zpráva o výzkumech ve vesnicích v „Českém koutku“ v Kladsku na přelomu tisíciletí

Kladský vypravěč na přelomu tisíciletí

„Srdce mám český, hlavu německou a papíry polský…“[214]

Tato část diplomové práce je založena na vlastních terénních výzkumech, které jsem v kladských vesnicích prováděla v letech 2000 – 2004. V úvodu této práce jsem stručně zmínila první „expediční“ výzkum, zde představím také další čtyři.

Možnosti folklorního sběru v „Českém koutku“ na přelomu tisíciletí jsou samozřejmě velmi omezené. Pokoušela jsem se o konkrétní výsledek celé čtyři roky. Nenahrávala jsem pouze povídky, pohádky nebo humorky, nezaznamenávala jsem ale ani pouze vyprávění ze života nebo ojedinělé písně, třebaže právě za nimi jsem se do Kladska původně vypravila. Postupně práce nabývala více a více osobních rozměrů, jak jsem hlouběji pronikala do každodenního života posledních kladských Čechů. Možná právě díky tomu, jak málo Čechů jsem tu nalezla, mi na druhou stranu umožnilo poznat je lépe. O tom, jak intimní dokáže být atmosféra během vyprávění a co všechno ji může narušit, se zmíním dále.

Nerada bych, aby celá tato kapitola vyzněla příliš nostalgicky, protože nostalgičtí nejsou ani ti, které jsem tu, v polském Kladsku, potkala. Pravdou však zůstává, že na člověka, který se díky výletu do „Českého koutku“ vrátí na časové ose o několik desetiletí zpátky, působí celá situace zdejšího, z obou stran (české i polské) stále velmi izolovaného kraje, minimálně neobvykle.

Zásadní proměna osídlení v „Českém koutku“ nastala během jediného poválečného roku 1946, kdy mnoho rodin uprchlo do Čech, ať už z donucení nebo dobrovolně. Většinou se vystěhovalci usadili v těsném sousedství u svých rodin na české straně hranice.

Na konci padesátých let zde Jaromír Jech našel už „pouze“ zhruba1000 kladských Čechů a na rozdíl od Kubína po nich musel pátrat dále od hranice, hlouběji v horách a také na české straně, např. v Mokřinách nebo v Machově.

Na české osídlení v „Českém koutku“[215] tu existuje několik málo památek, které ale zběžnému pohledu kolemjdoucího snadno uniknou. V přílohách uvádím např. fotografie památného sloupu ve Slaném s českým biblickým nápisem.[216] Již zmíněná Velká Čermná je známá svou kostnicí. Na obrovské mase ostatků po epidemii cholery a moru po třicetileté válce je tam jako zvláštní „relikvie“ posazena lebka čermenského starosty Martince, který se za prusko-rakouských válek postavil oddílu pruských vojáků a byl zastřelen. Jeho prostřelená lebka je místními průvodci vydávána ovšem za rebela, který byl potrestán vlastním lidem. V čermenské kostnici je také několik českých nápisů.

Ve Slaném stojí na návsi památný sloup s českým biblickým nápisem z knihy Jeremiáš. Jeho fotografie uvádím v přílohách.

Mezi památky smutnějšího charakteru patří řada ruin, základů stavení ve všech kladských vesnicích, které jsem navštívila. Rozbořené základy kladských domů můžeme spatřit nejvíce asi v Nouzíně, vesnici kdysi osídlené výhradně českým obyvatelstvem. Dnes, jak opět uvádíme na fotografiích v obrazové části přílohy na CD, působí Nouzín naprosto mrtvým dojmem. Jiné takovéto hromádky kamení a cihel není těžké zpozorovat na okrajích dalších kladských vesnic. Zbyla tu např. česká zvonička.

Památku na české osídlení „Koutku“ najdeme také na každém zdejším hřbitově. Stále dokola se tu opakují jména Lelek, Koláčný, Houška, některá v české podobě, jiná s pravopisem německým. Fotografie některých náhrobků uvádím opět v obrazové příloze na CD.

Výraznou proměnu nezaznamenala jen kladská vesnice a osídlení, ale i samotný fenomén kladského vypravěče. Tato práce vznikala tak dlouho právě proto, že i hledání kladských vypravěčů nebylo vůbec samozřejmé. Můžu konstatovat, že jsem nenalezla žádného aktivního informátora a že jsem musela naopak vynaložit velké úsilí, abych získala vůbec nějaké vyprávění. Vypravěčovo společenství – publikum se začalo rozpadat těsně po druhé světové válce, jak jsem uvedla např. na ukázce korespondence J. Jecha s Filoménou Hornychovou. Jech ještě našel řadu aktivních vypravěčů, sám však na mnoha místech uvádí, že emigrace (především do Německa) pokračovala i v šedesátých letech a že onen „rozkladný proces“, o kterém hovoří už Kubín, nabral nečekaně rychlé tempo. Můj výzkum v Kladsku to jenom potvrzuje.

Kladští Češi se dnes zdráhají povědět vám nějakou pohádku - pohádky jsou prý jen pro děti a oni na ně nemají čas. Raději vzpomínají na svůj život, na to, jak v roce 1945 přišli Poláci, jak se utíkalo přes hranice nebo jak pašovali. Kdybych měla parafrázovat jeden televizní dokument a pokusit se odpovědět na otázku „Jak se žije kladským Čechům dnes?“, nevěděla bych, jak správně a vyčerpávajícím způsobem odpovědět. Každý kladský Čech, kterého jsem potkala, představoval výraznou osobnost, ať už to byli paní Marie Hauschke, Zofia Zwikirsch a Antonina Brycz ze Stroužného nebo paní Róza Rokitenská z Čermné či paní Uršula Langerová a pan Jindřich Seidler ze Slaného. Každý z nich prožil na území „Českého koutku“ mnoho výrazných – nejen politických dějinných zvratů, které měly dopad na každého z nich. Přesto si nikdo z nich nepostěžoval, rádi se naopak vraceli ve vzpomínkách ke svému dětství. Žádný z nich také nezalitoval, že nedošlo po válce k připojení Kladska k Československé republice. Na výše zmíněnou otázku však, jak aspoň doufám, odpovídá určitým způsobem celá tato práce.

V následující podkapitole představím jednotlivé terénní výzkumy v „Českém koutku“.

Třetí revize kladských sběrů

Do „Českého koutku“ jsem se vydala celkem pětkrát, a to v těchto dnech:

  • 25. – 28. května 2000

  • 15. - 20. června 2000

  • 20. – 22. října 2000

  • 27. – 30. září 2001

  • 20. – 21. října 2004

  • 25. – 28. května 2000

První cesta byla uskutečněna za účelem dopátrat se alespoň několika kladských Čechů na území tzv. Českého koutku. Byla to jen malá expedice ve složení: PhDr. Miloš Sládek, Mgr. Jan Linka, Mgr. Jan Bouchal a Kristýna Hladíková.

V kladských vesnicích jsme strávili tři dny a našli pět Čechů, a to ve Stroužném - paní Marii Hauschke, Zofii Zwikirsch a Antoninu Brycz a dále paní Uršulu Langerovou a pana Jindřicha Seidlera ve Slaném. Se všemi jsme hovořili, na diktafon jsem také zaznamenala první vyprávění a písně. Získali jsem také přibližné adresy dalších možných kladských Čechů.

Do „Českého koutku“ jsme se dostali přes Machovskou Lhotu. Hned za hranicemi nás čekalo nemilé překvapení. Přišli jsem do Nouzína, vesnice, ve které objevil Jaromír Jech na konci padesátých let excelentní vypravěčku Filoménu Hornychovou. Dojem, který jsme si z tohoto kladského obrázku odnesli, nebyl vůbec utěšený. Právě naopak. Ve vsi zbylo jen několik málo stavení, přesto byla až na polskou důstojnickou školu vylidněná. Pouze ve stráni jsme našli odhalené základy po bývalých kladských staveních.

„Nejpočetnější“ zastoupení kladských Čechů jsme našli ve Stroužném. Nejvýraznější strouženskou figurkou je bezesporu paní Marie Hauschke (Houšková, narozená 30. 12. 1928 ve Stroužném). Na její vlastní přání ji v dalším textu budu nazývat paní Maruška. Tato energická žena bydlí na samém dolním cípu vesnice, u českých hranic. Ráda to zmiňuje a říká, že prý žije na konci Polska. Ve vesnici zná každého a ráda vypráví nejrůznější události ze života svých sousedů.

Nikdy se neprovdala. V mládí studovala, chtěla být učitelkou, ale brzy ji zemřel otec a ona se rozhodla zůstat s matkou ve Stroužném. S nepatrnou melancholií v hlase na tuto dobu dnes vzpomíná, ale vzápětí důrazně dodává, že rozhodně ničeho nelituje. O své matce také často a ráda vypráví a lituje, že tenkrát ten „pražský pán“,[217] který chodil jedině k paní Martě Machové, sousedce Houšků, měl zajít i za maminkou paní Marušky. Ta prý také ráda vyprávěla a hlavně zpívala. Všechno, co jsem si během těch pět let u paní Marušky zaznamenala, pochází prý od její maminky.

Paní Marie mi většinou zpívala a já některé její písně uvádím v příloze na CD. Nahrávky, které jsem pokaždé pořídila v lese, kam paní Maruška chodívá každý den na pravidelnou procházku, mají bohužel sníženou kvalitu. I tak jsem toho názoru, že je potřeba je zde publikovat.

Během této první návštěvy nám paní Maruška pověděla nejeden příběh ze svého mládí, dalo by se říci nejednu humorku. Jen jako malou ukázku nezadržitelného proudu řeči této čiperné stařenky přepíši na tomto místě historku, která se stala jejímu otci a vypráví o tom, kterak se do Stroužného dostal první automobil. Paní Maruška se při ní zajíkala smíchem.

… No víte, první auto. No von sek tam, že jo, a viďal, že jede to tam dolu, víte, tou silnicí a žáný koně. Hrčí to, tak hodil kosu a tam dolu, víte, tam, kde je dnes skanzen, tak tam to stálo a už lidi vodtud a to myslí si, ďábel v tom sedi, víte? Vrčí! A jede bez koní, no to bylo první auto, sme viďali, víte. Je to zajímavý, sedmnáct roků měl, tak to…, no víte, to bylo takovej zázrak, že to nemohli rozumět, že to jede bez koní, no.

Paní Maruška nás potom vzala ještě jednou do lesa a zazpívala nám některé, převážně duchovní písně, podle všeho velmi staré hudební památky.[218] Uvedu proto ještě jednu, hudební (mariánskou) ukázku.

Vyšla hvězda od východu, vyšla hvězda svítící.

Aj to byla Matka Boží, rodička nejsvětější.

REF: Maria, ó Maria, tisíckrát buď uctěna,

Naše srdce k tobě volá, zdrávas Panno Maria.

Ptactvo libě prozpěvuje, stromy se zelenají.

Pole vůni vydávají, požehnání žádají.REF:

Celý rok sem očekával, kdy ta radost nastane,

Abych se moh potěšiti, ó Maria u tebe.REF:

Tuto a mnoho dalších písní si paní Marie zpívá každý den v lese, kterým je obklopena celá její chaloupka. O tom, jak to v takovém stavení vypadá, si lze alespoň částečně vytvořit určitou představu na základě fotografií v přílohách.

Paní Marie nás všechny zavedla ke dvěma evangeličkám[219]. První z nich, paní Antonina Brycz (rozená Lelková, 17. 5. 1922 – 31. 12. 2002), žila na opačném konci Stroužného ve svém domku. Už tehdy byla tři roky upoutána na lůžko, ale jinak se těšila dobrému duševnímu zdraví. Paní Marie ji chodila každý den navštěvovat a společně vzpomínaly na své mládí. V naší přítomnosti se však paní Brycz téměř neosmělila, a tak byla jedinou „vypravěčkou“ opět paní Marie. Paní Brycz vzpomínala především na polské repatrianty, kteří přibyli do „Českého koutku“ z východního Polska. Říkala, že se nedali srovnat s těmi, kteří přicházeli od Varšavy.[220] Nakonec nám paní Brycz přece jen pověděla jedno kladské povídání, pro tuto oblast naprosto typické, tedy vyprávění O Čertově skále.[221]

Další poslední strouženská kladská Češka, paní Zofia Zwikirsch (rozená Flousková, 16. 1. 1917 – 9. 8. 2003) tentokrát ve Stroužném nebyla.[222]

Ve Slaném jsme jen přes plot krátce mluvili s paní Uršulou Langerovou. Věnovala nám pouze několik vzpomínek na Poláky, kteří přišli do Slaného v roce 1945. Navázat s ní větší kontakt se mi podařilo až během další, červnové návštěvy.

Poslední kladský Čech, kterého jsme v roce 2000 našli, byl soused paní Langerové, pan Jindřich Seidler. Tento svérázný vysloužilý voják nám vyprávěl jen samé válečné příhody a o pohádkách nechtěl ani slyšet. Nejen proto jsem se u něj příště už nestavovala.

Celkově lze přínos této první cesty do Kladska shrnout takto. Podařilo se najít kladské Čechy a získat možnost znovu se za nimi vypravit. Podařilo se to především díky Janu Linkovi, který mi zprostředkoval kontakt s kladskými Poláky. Důležité bylo hlavně navázat dobrý první kontakt, což se podařilo; nejen paní Maruška byla nadšená, že se za ní vypravil někdo až z Prahy.

  • 15. – 20. června 2000

Druhá cesta, tentokrát směřovaná už za konkrétními kladskými Čechy, byla také nejdelší. Pokoušela jsem se o tři úkoly najednou:

    1. lépe poznat kladské Čechy (Češky), které jsme potkali v květnu t. r.

    2. najít další kladské Čechy (i na české straně hranice)

    3. zaznamenat další kladská vyprávění, popř. písně

Hned první den se mi podařilo přesvědčit paní Uršulu Langerovou, aby mě pozvala k sobě domů a pokusila se vzpomenout si na nějaká slanská vyprávění. Paní Uršula mě tehdy překvapila. Tentokrát jsem u jejího domu zazvonila sice sama, ale i tak trvalo nejméně hodinu, než mě vpustila až do domu.

Doma se proměnila okamžitě v hostitelku i co se folkloru týče. Nahrála jsem u ní celou devadesátiminutovou kazetu. Zprvu si sice odmítala na něco vzpomenout, ale zkusila jsem jí přečíst několik ukázek z Jechových sběrů a ona hned ožila. Vyprávěla velmi podobné látky, jaké ve Slaném zaznamenal před padesáti lety i Jech.

Paní Uršula uvařila kafe a zasedly jsme společně s jejím psem ke stolu. Vytvořila příjemnou pohodu, její vyprávění byla prostá jakéhokoli stýskání si.

Dušovala se, že i ona několikrát potkala ve vsi hastrmana, který ji vyděsil vždy brzy ráno, když šla pracovat do továrny. Strašidlo na sebe tehdy prý bralo podobu koníka. Dále vyprávěla „Vo slanckym dvoře“,[223] o jiných strašidlech, např. o světýlkách.

Paní Maruška se vrátila do Stroužného až na konci mého pobytu v Kladsku, proto se mě ujala její polská neteř, paní Marie Wolski. Její dům mi poskytl skutečnou základnu. Každý den jsem se vydala do některé kladské vesnice.

Nejprve jsem opět po necelém měsíci navštívila paní Zwikirsch. Ráda si se mnou povídala, zároveň mi však několikrát zopakovala, že vyprávět neumí a že na to není. Vzpomněla si jen na Rozsypací skálu na Boře nebo na to, že na Homoli by měl být zakopaný nějaký poklad.

Paní Brycz byla sdílnější. Šly jsme ji navštívit i s paní Maruškou, která se mezitím vrátila z Německa, kde má příbuzné. Zde je malá ukázka jednoho jejího vyprávění:

A vo čem je Múž v peci? To bylo tak, že jeden, že jena porád říkala, že tak miluje svýho múže a porád… a ten kamarád vod toho, přítel, že to jednou zprubuje, esli vopraudu ho má tak ráda. Porád to vopakoval a tak si jenou lehnul do postele, že je jako nemocnej a ten druhej se ustrojil jako za smrt… to paní Machová[224] vypravovala…

Ahá, počkejme! Né, to bylo tak, že vona řikala, že by vona za něj umřela, že… a tak vona si lehla do postele a… tak (tiše) „Už si pro tebe du. Lež na svým místě!“ A se přiblížil a vona…: „A, von se skoval do pece“ (šeptá). A von zas: „Už si pro tebe du!!“ Vona: „Múž je v peci!!“ A pak, jak už byl docela blízko, tak křičela: „Múž je v peciii!!!“ (hlasitě, smích). Tak se pak tomu smáli, jak vytrubovali, že vona ho tak má ráda, že by za něj umřela. (smích)

Uveďme si pro srovnání vyprávění Marty Machové, které tady ve Stroužném zaznamenal Jaromír Jech 20. července 1957.[225]

Múž v peci

Byla jena manželka, ta dycky řikala: „Múži, já tě mám tak ráda, že dybys měl umřit, já bych za tebe umřela.“

No tak von to vypravoval večír hospodě muským a jeden říkal: „Počkej, mý i zkusíme, jesi tě má tak ráda. Ty di domu, lehni si, buď nemocnej, honě nařikej a já se ustroim za smrt a pak přídu. Budeme vidět, co bude dělat.“

Tak von přišel, venku začne: „Už pro tebe du, už pro tebe du.“

Žena říká: „Vlez do pece! Vlez stekle do pece! Aby ta smrt tě neuzala.“

Múž vlez do pece, lehla si vona do postele. Teďka jak si do postele lehla, smrt de porád blíž a blíž.

Žena tichym hlasem: „Múž je v peci.“

Smrt: „No, já si už du.“

Žena silnějšim hlasem: „Múž je v peci!“

Diž smrt přišla eště blíž, vona křičí: „Múž je v peciii!“

No tak von pak viďal, jak vona ho má ráda. Že ho přeci prozradila, že von je v peci. A muský z toho měli radost, že i tak mohli podvíst. No. Že jako, že to není prauda, že by za něj umřela.

Je víc než patrné, že se vyprávění výrazně proměnilo. Především se zkrátilo. Vypravěčka, paní Brycz, už některé pasáže zapomněla, vrací se, opakuje se. Zachovává však triadickou pointu a celý závěr. Rozhodně však vypravovala tuto povídku s velkým zápalem, jak to určitě sama zažila kdysi u paní Marty Machové.

Jeden den jsem vyrazila i do vesnic na české straně. Prošla jsem např. Vysokou Srbskou, Závrchy, ale i Hronov. Získala jsem několik adres na kladské Čechy, kteří se sem po druhé světové válce přestěhovali. Bohužel jsem nikoho nezastihla doma. Dozvěděla jsem se od místních, že se v Čermné pořádá 18. července 2000 Sjezd rodáků z Kladska. Pokusila jsem se zkontaktovat s organizátorem, ale nedostalo se žádné odpovědi.

Tento červnový výzkum byl po všech stránkách náročný, ale také přínosný. Nahrála jsem samozřejmě daleko více materiálu, uvádím zde jen jeho nepatrný zlomek. Týdenní kladský pobyt mi umožnil „splnit“ zejména první ze stanovených úkolů – poznat lépe kladské Čechy.

Tentokrát mě zvali už srdečně k příštímu shledání.

  • 20. – 22. října 2000

Během tohoto pobytu v Kladsku, který jsem uskutečnila s Lucií Votánkovou, studentkou FF UK, se mi podařilo nahrát jen několik málo skutečných povídek. Většinou si paní Marie Hauschke na pohádky a povídky vzpomínat nechtěla.

Totéž se mi stalo v případě paní Brycz i paní Zwikirsch. Místo dveří mi tentokrát otevřely jen okno a omlouvaly se, že už je podzim a tedy chladno a ony že jsou už moc unavené.

Vypadá to tedy, že cesta byla neúspěšná. Něco podobného se stalo ale každému sběrateli.[226] Člověk musí pečlivě zvážit všechny faktory, které ovlivní konečný výsledek jeho práce. Často se záměr nepodaří realizovat už jenom z důvodů špatného, „nesprávného“ počasí. Toto byl právě ten příklad.

Situaci jsem řešila tak, že jsem si prošla více kladských míst a vesnic a snažila se pozorovat detaily, na které není tolik času při „běžném“ terénním výzkumu.

Nakonec jsem u paní Marušky zaznamenala další vzácnou variantu folklorní látky Vo Čertově skále. Její přepis uvádím hned v následující kapitole.

  • 27. – 30. září 2001

Na dlouhou dobu poslední kladský výzkum jsem podnikla na podzim roku 2001, tentokrát už (!) v září.

Plán cesty byl obdobný jako během každého předchozího bádání na území „Českého koutku“.

První cesta vedla ve Stroužném opět za paní Maruškou. Tentokrát jsem u ní nezaznamenala žádné další vyprávění. Stejně tomu bylo i u paní Brycz. Pouze jsme se pozdravily.

Dozvěděla jsem se už v předchozím roce o Gerhardu Teuberovi, který prý stále žije v Jakubovicích. Je to údajně další z posledních kladských Čechů. S politováním musím konstatovat, že se mi ho nepodařilo zastihnout doma.

Jiný a velký objev mě ovšem čekal ve vesnici, kterou pokaždé procházím cestou do Stroužného – tedy ve Velké Čermné.

O paní Róze Rokitenské ( narozená 19. 8. 1919 v Čermné) jsem slyšela už v květnu roku 2000 od paní Marušky ze Stroužného. Ta chodívá do Čermné na bohoslužby a pokaždé se zastavuje u své přítelkyně, paní Růženky (tak si přála být oslovována). Doposud jsem ani jednou neměla štěstí a paní Rózu doma nikdy nezastihla. Tentokrát, s vědomím, že jsem v Kladsku možná naposledy, jsem před jejím domkem naproti čermenské kostnici čekala celý den. Teprve k večeru dvaaosmdesátiletá kladská Češka skutečně přijela - na kole.

Bez velkých rozpaků, což nebývá zvykem, mě pozvala dál, a bez okolků začala vyprávět podle klasického postupu: nejprve to byla vyprávění ze života, potom nějaká ta kladská povídková vyprávění.

Stařenka se rozpovídala o hastrmanech, o můře, která v noci trápila jejího dědečka, o pašerácích (i o svých dětských zkušenostech s pašováním „v malém“), o světýlkách, o pokladu na Homoli; mnoho z těchto příběhů slyšela v dětství od svého dědečka. Především mi však poskytla další verzi o Čertově skále. Uvádím ji opět v následující podkapitole.

Její vyprávění mělo odlišný ráz od toho, co jsem v Kladsku doposud slyšela. Paní Róza tvrdila, že se o knihy ani o pohádky nikdy nezajímala, zato však hrála náruživě ochotnické divadlo. Na fotografiích z mládí vypadá velmi přitažlivě (mohu-li to posoudit), nikdy se však neprovdala. Ženicha jí zastřelili ve válce.

Ve vesnici je dobře známá, na svůj věk byla v roce 2001 až překvapivě čilá a činorodá. Dojemná byla ale hlavně její laskavost a nadšení, které projevovala nad mou návštěvou.

  • 20. – 21. října 2004

Datum zatím poslední cesty za kladskými Čechy žijícími i dnes na území „Českého koutku“ v Kladsku.

Tato cesta měla jednoznačně revizní charakter. Během tříleté přestávky jsem několikrát psala paní Marii Hauschke, ale pokaždé bez odezvy. Neměla jsem o ní ani o dalších kladských Češích žádné zprávy, a tak jsem se rozhodla, ještě před blížícím se termínem odevzdání této diplomové práce, o poslední kladský „výlet“.

Paní Marie se naprosto nezměnila (ani nezmoudřela, jak říká její neteř, paní Marie Wolski, u které jsem i tentokrát v pozdních večerních hodinách našla útočiště). Zatímco se na paní Marušce čas vůbec nepodepsal, obě další milé stařenky, paní Brycz s paní Zwikirsch, jsem ve Stroužném už nepotkala. Obě jsou pohřbeny na bratrském hřbitůvku u kostela, nahoře ve Stroužném.

Paní Maruška mě uvítala jako vždy – brzkou ranní procházkou do lesa. Znovu jsem si nahrála její procítěný zpěv za ranního kuropění v lese za její chaloupkou. Tyto chvíle mají neopakovatelnou, pohádkovou atmosféru.

Znovu mi vyprávěla o svém dětství, o babičce Františce Dostálové z Nouzína, kterou chodívala jako malá navštěvovat a kde se také setkala s Filoménou Hornychovou. Žádnou konkrétní vzpomínku na tuto vyhlášenou vypravěčku bohužel nemá.

Paní Uršulu Langrovou jsem ve Slaném letos v říjnu nezastihla.

Má poslední kladská návštěva směřovala k paní Róze Rokitenské, která stále žije ve Velké Čermné. Tato kladská vypravěčka, dnes pětaosmdesátiletá, na první pohled už rozhodně nebudí dojem, že by měla ještě nějakou energii na vyprávění. I tentokrát mě však mile překvapila. Poseděly jsme nad kávou dobré dvě hodiny a paní Růženka vlastně téměř přesně zopakovala svůj „repertoár“. To jsem ale zjistila až při zpětné přehrávce obou kazet, v danou chvíli jsem opět poslouchala se zatajeným dechem.

Jako milé rozloučení s touto vypravěčkou uvádím v následující kapitole poslední zaznamenanou verzi povídky o Čertově kameni. Paní Růženka ji vyprávěla i tentokrát.

Kladská povídka

„Pohádka totiž není původně literatura pohádka je povídání. Pravá pohádka nevzniká tím, že ji národopisný sběratel zaznamená, nýbrž tím, že ji babička povídá dětem, člen kmene Yoruba členům kmene Yoruba nebo profesionální pohádkář auditoriu v arabské kavárně. Skutečná pohádka, pohádka ve své pravé funkci je povídání v kruhu posluchačů. Rodí se z potřeby vypravovat a rozkoše naslouchat. Vynález písma a knihtisku nás odcizil této původní a prastaré rozkoši už nesedíme v kruhu, abychom viseli na rtech expertního povídače čteme své noviny nebo svou knížku, což nás zbavuje pralidského puzení sesednout se a nechat se ukolébat mluveným slovem. Proto skutečná pohádka žije jenom tam, kde ještě nepřevládlo cářství písma: u dětí a primitivů.[227]

Jedinečnost a charakteristické rysy kladské povídky bychom si měli ukázat na příkladě, který má nejvíce doložených variant. Jednou z nejtypičtějších látek je „poudání“ Vo Čertově skále[228]. Zapsal ji hned několikrát a z úst různých svých vypravěčů jak Kubín, tak Jech a po dalších téměř padesáti letech i já. Je to vůbec jedna z posledních povídek, které se na Kladsku a především ve Stroužném (ale také ve Velké Čermné nebo na Chudobě) vyprávějí dodnes. Domnívám se, že je potřeba uvést jen několik ukázek, které však plně ilustrují fenomén kladské povídky, a to až do dnešní doby, kdy se už jedná pouze o reprodukce. Ale o tom až dále. Na ukázkách ze sběrů Kubínových, Jechových i vlastních můžeme zároveň sledovat vývoj této látky. Vyprávění se zjednodušuje, zkracuje a především ubývá důvěry vypravěče ve vlastní vyprávění.

Nejprve uvedu dvě podání, která Kubín uveřejňuje v Českém Kladsku. Jsou to už upravené texty, Kubínovo autorské zpracování.[229]

Na skále byl kdysi zámek, jenž patřil pánům z Leopoldova (Leopoldstal). Kdy tu seděli, nikdo neumí udati. Ještě stavení těsně u skály sluje „na zámku“. Zámek jako hnízdo lupičské býval pravým postrachem cestujících a vozků, kteří se tudy brali k Machovu a k Polici. Vražda stíhala tu vraždu, přepad za přepadem, mladé dívky byly na hrad vlečeny a padly tu neřestem za oběť. Přišly ostatky a mládenci okolní se těšili na taneční veselí. Ale bez dívek? Ty pomalu všecky zavlečeny do hradní peleše. I přísahali pomstu. Sborem vytáhli v noci před neplechý hrad, že za spánku spomohou všem dívkám k svobodě. Ale tam se zatím rozpoutaly divé orgie, výskot a smích zaléhá v dálné okolí. Tu již mládenci vyzvali sama ďábla na pomoc. A hrůza! – rána třeskne na ránu, jedna zasáhla také hrad a ten proměněn ve skalisko. Toť ta čertova skála.

Jiná, častější verze, vykládá původ skaliska jako bývalou hospodu:

Šenkýř, člověk pustý, otvíral všem neřestem dům. Nebylo neděle, svátku, ba již i za bohoslužby, aby tu nešuměl taneční rej. Přišel první masopust, mládenci i panny se sešli z celého okolí, divoké vášně zahučely šenkovnou…. Již zpito všecko, již i v rouše Adamově obnoven tanec. Teď před půl nocí vstoupí krásný, roztodivný myslivec, bere k tanci dívku za dívkou, až jenom po něm jsou všecky jako posedlé. Domácí hoši soptí vztekem, zatínají pěsti, jejich repotem se třese šenkovna. Ale marno vše! Holky v myslivcově náručí jen létají, tváře planou, dech je opouští. Každá jako polomrtvá klesá ve víru. Dávno minula půlnoc. Tu se hoši spikli, noži dotírají na záletného myslivce. Ale nastoj! Po každém bodnutí nůž se ohýbá jako plechový, a jen výsměch šklebí se jim do očí. Teď se myslivec proměnil v ďábla, pod zemí to děsně zahučelo, a vráz tady zeje děsná prohlubeň. Všichni minutou v ní zmizeli. Čert přivalil skálu na otvor, aby nikdo z nich neshlédl světla denního až do věků. Lidé vybíhají z chalup, dívají se zděšeni, - a hle, tam sedí na skále postava rohatá, očí jí planou pekelným bleskem.

Nyní se podívejme na povídku zapsanou přímo „z úst lidu“. Je na první pohled patrné, že výše uvedený text není přesný přepis terénního zápisu. Ty se naopak vyznačují častými odmlkami, vsuvkami „no“, nejrůznějšími dodatky k vlastnímu vyprávění či vlastními komentáři.[230] Jinak je ovšem pozoruhodné, že text je plynulý, a to i bez Kubínových stylistických zásahů. Nebylo jich tedy jednak třeba, hlavně však je to „folklorní svědectví“ úplně jiného typu.

Kubínovi ji vyprávěl Václav Jirman. Kubín mu v úvodním medailonku věnuje mj. tato slova: „[…] Ač analfabet, byl velice zkoumavý a všímavý. Hovořil bez oddechu […].“[231]

Tam, co je teď Čertova skála, měla bejt přec jenom hospoda. Jednou tam bylo plno mlaďáku, a ty tancovali celou noc. Na druhej den byla neděle, lidi chodili už do kostela, ale ty tam eště tancovali, a z lidi si dělali paškány. Hostinskej jim poudá, že už budou služby boží, ale voni ledva co slyšali. Hráli, tancovali dál, v kostele že nic nedostanou, že lepší v hospodě.

„Jo, u mě, co hrdlo ráčí, a tam, co duše přeje.“

A nebylo nic platný. Dyž už legraci ušenu vodbyli, lidi choděj z kostela. Teď jim hostinskej poudá:

„Vidíte, ty už dou z kostela, a vý ste tadyk.“

„No tak sme!“

A vtom to zkamenatělo. Čert vzal tu skálu na zády a přikryl říšnici. Je to samochticí vostrovek. Jen hostinskej zustal beze ušeho, a pak poudal, že to proto, že zanedbali kostel.[232]

V Jechově sbírce najdeme hned několik povídek o Čertově skále. Ve svém doslovu ke Kubínově sbírce uvádí, že je to nejrozšířenější kladské vyprávění vůbec a že ji sám zapsal doposud jedenáctkrát (další varianty v Jechově pozůstalosti pocházejí od jeho polského přítele, kolegy Siatkowskeho).

Začněme u jeho nejlepší vypravěčky, u Filomény Hornychové z Nouzína:

Čertova skála

(Varianta A)[233]: Co bych vám teď měla spěšněm vypravovat? Vo ty Čertový skále už znáte?

Tadykle za Stroužnym je takovej velkej kchámen, tomu řikaj Čertova skála. To byla něhdy hospoda. A v půstě a v zakázanym čase, hdy nemaj bejt muziky, tak se tam mladá lehkomyslná mládeř bavila. Tancovali.

Bylo to právě na popelečnou tředu. Tancovali a lidi se vo to zpouzeli, proč tancujou. Najenou přišel takovej tanečnik, šechnejma holkama tančil. Druhý hoši, ty ďáli zle, že im šechny holky bral, až bylo půl noci, tak se stal takovej velkej řmot a uhodil hrom a blejskalo a Lepolda (tak se menovala ta hospoda) se spropadla do země a čert na ni navalil takovou okropnou skálu. A proto se eště dneska nazejvá Čertova skála.

(Varianta B)[234]: Čertova skála, to měla bejt něhdy hospoda. Lepolda se menovala. Tam chodívali hrát karty. Tomu hospodskymu řikali, čertouská hospoda že to je.

Tach tam ty mlady hoši dicky chodívali hrát karty, právě diž byl kostel. Místo do kostela šli radši do hospody. Jenou taky tam hrali a najenou přišel takovej mysliveček tam a začal s níma hrát. Hral, vobehral je a pak mu napadlo, že s níma bude hrát vo duši. Ty lehkomyslny chlapi se s nim pustili do hrani, nejprúnějši, ten vyhral. Ted se druhy ulakoměli, začli hrát, prohrali duši. Jeden po druhym, až i šechny prohrali. I ten prúni, kerej nejdřiu i vyhral, prohral i pak taky. Potom uhodil hrom, celá Lepolda spadla do země, čert na ni navalil velikou skálu, kerá tam leži ponnes. A menuje se Čertova skála. Po cely Čermy.

Vilém Hanuš z Velké Čermné, ale oblíbený vypravěč v celém „Českém koutku“ vyprávěl Jechovi tuto verzi:

Čertova skála

Na Čertový skále stála hospoda. Žánej ji ve usi neviďal, ale stála tam. A tam se hralo na karty. Jenou sobotu na neděli šel taky jeden cizej host a sed si k tem hráčum a hral s nima. A porád prohrával a tamty vyhrávali. Ale pak se ten vobrázek vobrátil a vyhrával ten cizej. Nu a hrali, hrali, až poslední halíř vydali. Tak ten jeden hráč se už rozzlobil a prosil, ať už to čert nebo ďábel veme.

A ten cizej poudá: „To možete mit.“

A viďali, že má konckou nohu, a právě bylo slyšet – jak starý lidi vypravujou – podzdvihováni. A z toho čerta se uďál plamen, hospoda shořela, a dyž chodili z ranní, z kostela, tak lidi viďali místo ty hospody tu skalu, co eště dneska tam je.[235]

Je to povídka krátká, ale Jech dodává, že tištěný text nemůže plně nahradit celkový Hanušův projev, doprovázený svéráznou mimikou a gestikulací. O to se právě snažíme v přiložených vlastních nahrávkách posledních kladských Čechů ze začátku 21. století.

Josef Píč také z Velké Čermné si vzpomněl na podobné povídání:

Čertova skála

No v Čermý je Čertova skála. Dřívejc to měla bejt hospoda. Sedláci jezdili z Machova až do Dušníka – dřiu bylo povoz jenom, žáný auta. A v ty hospodě se dicky stavovali. Taky se tam jennou sešlo ich nesmirně mnoho sedláku a hrali karty. No a zpívalo se.

Najennou se tam vobjevil takovej mládeneček, měl housle sebou. A dyž voni zpívali, poudal im: „Tak si zahráme.“

Začal hrát a voni zpívali u toho, a dyž toho měli dost, sed si tam k tem kartám a hral s nima. Šechno vyhral. Co bylo, šechno vyhral! A dyž viděli, vo čem se jedná, že byly šechny peníze pryč, tak na milyho chlapa a že mu ich chtěj nabouchat. Ale von měl nesmirnou sílu, von je zmoh, že a tim šmytcem je tak dlouho tlouk, a nerozbil se!

Bylo pul noc a milá hospoda začala hořet. Jakym zpusobem, to žánej neví. Hospoda shořela a ten mládenec zmízel, ale ty sedláci ne. Potom ty lidi řikali vo tom, že to byl čert. A tim pádem se menuje to Čertova skála. [236]

Hned za hranicemi, ve vesnici Slaném, bydlel u svého pěstouna, Adolfa Vítka, Jaroslav Jung, který byl jednak vypravěčem (na kterého např. paní Uršula Langrová dodnes vzpomíná a povídá nám „Vo tom bejvalym Slanskym dvoře“[237] nebo hned několik lokálně častých hastrmanských povídek), jednak sám často vzpomínal na charakteristické kladské „toulačky“, na to, co všechno slyšel jako sirotek „vod muskejch“, a třebas také na to, jak „strejci“ vzpomínali na Kubínovy vypravěče – Antonína Hurdálka nebo Jana Štirandu.

Opět vybereme ukázku povídky O Čertově skále[238]:

Vo Čertový skále

No Čertova skála, to je nahoře v Čermý. Jak sem poslouchal ty stary musky, dyž přišli k sobě, tak vo tom vypravovali, že tam na tom místě, co ta Čertova skála stoi. Tam měla bejt dřiu hospoda. A v ty hospodě často se hrávalo karty A jednu sobotu před velkými svátky – jaky svátky to práuje byly, to nevim; to si nepamatuju, co za svátky to měly bejt – to tam taky hrali karty vod večera až do samýho rána.

A tak k ránu k nim přišel ňáky myslivec, dokud eště tam hrali, a ptal se, esli može k nim přisednout, že by si taky s níma zahral.

A voni mu dovolili: „Inu, to ať si s námi zahrá.“

No měli s nim dosti štěsti, že prohraval, tak to ty lidi dost bavilo, im dodávalo chutě, i hrali až do bilyho rána. Ale potom se karta vobrátila, myslivec dostal lepši kartu, měl vic štěsti, vodehral svy peníze zpátky, vobehral je eště vo jejich peníze a potom už neměli groša. No to co?

Poveďal: „Teďkom si zahráme, že já vám vodevzdám, dyž vyhrajete vý, všecky peníze, co já mám, a vý mně vodevzdáte, dyž prohráte, vaše duše.“

No a hráli dále, a dyž bylo po hře a von zasej vyhral, tak im poveďal: „Tak. Tak se přichystejte na pekelnou jezdu.“

A zařmělo, zem se oteuřela, sluj se zrobila a spadla hospoda sakumpak s tejma hráčmi do ty sloje a zem se zauřela a nalezla se na tom mistě ta skála. Vod ty doby to meno Čertova skála.

Zajímavé je porovnat Lidová vyprávění z Kladska s původní nevydanou, širší Jechovou sbírkou kladských motivů. V pozůstalosti najdeme i velice okrajové vzpomínkové vyprávění s démonologickými prvky, několik makaronských textů, zvířecí povídky i grotesky, nalezneme tu ale opět největší zastoupení látky Vo Čertově skále.

Františka Zochrová z Bukoviny vypráví:

Čertova skála

No Čertova skála, to byla hospoda. A tam se děly takový kousky šeredný, zlý! Pili a karty hrali a šeno. A teď tam jenou, dyš tam bylo toli lidu a tancovali a ďáli šelijaký hlouposti, tak se vodeuřely dveře a přišel takovej myslivec do toho. Hezkej myslivec. A najenou se to zbořilo, ta hospoda. A místo hospody byla skála veliká. A tak řikaj, že to byl čert, ten myslivec, že se proměnila ve skálu ta hospoda.

To nás učil už i učitel ve škole, vo ty Čertový skále. Ale stejně to prauda není.[239]

Jechova oblíbená vypravěčka ze Stroužného, Marta Machová, na kterou při každé naší návštěvě „Českého koutku“ vzpomíná poslední kladská Češka paní Marie Hauschke, poskytla Jechovy tuto verzi:

Vo Čertovy skále

Byla tam hospoda a tam řikali, že hrali karty, zlořečili, kleli, přišla bouře a sta-…

Byla tam hospoda a tam hrali karty, karbanici. A přitom tak kleli, nadávali. A najenou se stal takovej rámus a z ty hospody se stala skála, zavalili se tam.

Soused Marty Machové, Emil Cvikýř –„místní filosof“- nabídl hned dvě varianty. Jech však ve své sbírce uvedl jen dvě nejzajímavější historické látky ( Vo Žižkoi a Poklady). Zde je tedy neotištěná verze povídky o Čertově skále:

Poudačka vo Čertvy skále

(Varianta A)[240]: Víc nevim, než že tam měla bejt hospoda a že tam neděli, co byly služby boži, že tam hrali karty. No a že najenou pak jako, že buh je potrestal, až se to rozsypalo, šeno zkamenatělo a byla Čertova skála.

(Varianta B)[241]:Tam nahoře v Čermý je skála. Řikaj i Čertova skála. A tam měla bejt někdy hospoda. Ty lidi tam byli trochu bezbožny, že namísto služby božich šli do ty hospody, hrali karty. Že pak najenou ty lidi tam zkamenatěli a z ty hospody že se uďála skála, která do tejďka se menuje Čertova skála.

Také Františka Drašnarová, žena jiného Jechova významného informátora a vypravěče kladských humorek, Františka Drašnara, vypravuje o Čertově skále. Jech ji hodnotí rovněž s velkým uznáním.

Čertova skála[242]

(„…Co se vyprávělo vo Čertový skále?“)

(Drašnar: No, že to byl zámek. Teď tam řikaj na zámku.)

Drašnarová: No jo, byla to velká hospoda, na zámku. No. A tam měli tancovat, tam chodili mladý lidi a honě tancovali a na vostatek právě, jak táta říkal, a pili a tancovali a hrali karty a vobjevil se im tam ňákej mládenec mysliveckej. A taky tancoval a voni chtěli it domu a im porád řikal: „Jen tancujte a nebojte se. Eště domu nepudem.“

No a tak šechny zkamenatěli. Jedna stará babička to vypravovala, eště jak muj neulasni otec chodil do školy. Jak tam chodila, že řikala, že tam je eště taková díra, kudyk měly bejt dveře.

A jinýho já nevím.

Anna Drašnerová z Jakubovic, vnučka Kubínova vypravěče Jakuba Vencla, sdělila Jechovi jen tři vyprávění, z nich Jech otiskl jen verzi Sklennej vrch. Společně s manželem vyprávěli Jechovi také povídku o Čertově skále:

Čertova skála

Něco jsem slyšela poudat, proč řikaj Čertova skála. Řikaj, že tam byla dřiu hospoda. Neděli, dyž byly služby bóži, že tam hrali karty. Dycky prohrávali. Jeden tam přišel takovej a dycky vyhral. No a pak řikali, že to byl čert, že ta hospoda se proměnila, že z ni byla skála. A vod ty chvíle tomu řikaj Čertova skála.

Antonín Drašner: Vo Čertový skále[243]

To sem teda slyšal, jak to bylo. Na vostatek se to stalo, ne?

Tak na vostatek se tančilo šude, jak to bylo. Tam taky to byla velká hospoda. A tak tančili na ten vostatek a docházela dvanáctá hodina, tam přišli dvá v zelenejch šatech jako mysliveckej a tančili sebou. Museli to bejt ňáky hezký chlapci takoví. Ty si brali ďoučata k tanci a šeny tak po nich toužily, chtěly s nima šeny tancovat, tak dobře dovedli. A tančili pak až do třech hodin na Popelečnou středu.

Pak se tam stal takovej řmot drobánko, ty hoši zdejší po tech cizejch, chtěli im nabit, jak to bejvá, a ty dva pak utekli ven a najenou se to tam začalo řmotit šeno a pak ty lidi, co tam kolem vostávali, ty vyběhli ven, co se tam děje a tam k ty hospodě a z ty hospody byla skála.

To teda že na Popelečnou středu, jako půstě, tančili. To měli bejt čerti ty dvá mysliuci. Zrouna se změnili do čertousky podoby jako.

V Lidových povídkách z Kladska není vůbec uveden repertoár Marie Simonové. Jech jen uvádí, že se narodila r. 1892 v České Čermné jako M. Cvikýřová a v roce 1946 přesídlila do Čech, do Hronova. Zápis povídky o Čertově skále je z 15. 4. 1958.

Čertova skála[244]

Já jinýho nic nevím než takle, že tam tancovali až do rána. Hospůdka to byla. Taková velká hospoda a tam se vadili a takoví legrace šelijaký tam ďáli. A to šlo vod soboty až na neděli. Neděli, že má každej vodpočivat – to bylo dřiu túze, jakpak bych vám to řekla, no, přísný. A voni to ale nedrželi. Až dopoledne za nákej čas to zkamenělo a nebyla hospoda žádná, a je samej kámen.

Ve vesnici Březová našel Jech manžele Drechslerovi. Celestin Drechsler byl sice původem Němec, ale v továrně v Žakši se naučil česky vyprávět kladské povídky. V Lidových vyprávěních z Kladska uveřejňuje Jech přesto jen jediné vyprávění, Vo hastrmanech a iný poudačky. A v ediční poznámce upřesňuje, že v Březové vymíraly tradiční folklorní látky nejrychleji. V pozůstalosti najdeme spolehlivě další verzi známé povídky:

Vo tý Čertovský skále

To muselo bejt dřívej pravda vo tý Čertový skále. Tam byla hospoda, bejvávala hospoda. /Anna Drechslerová: A hrávali tam karty./ Do ty hospody dicky chodili na karty. Dicki hrávali mariáš a vo peníze. To muselo bejt vo svátkách nebo vo půstu. Teď to přecej bylo zakázáno v Německu všechno. /A.D.: To se netančilo./ A to jenou neděli dopoledne hrali taky karty a přišel do ty hospody čert. Tak šudy, domoh, to šlo voknama a dveříma. Utekli ven. A co v tom vostalo, z toho se ďál kámen. To byla ta Čertova hospoda.

Vokna sou vidět, komín je vidět a dveře sou vidět. A nahoře tam na střeše, tam rostou smrčky, březky a vořechy.

Jechovy sebrané varianty uzavřeme ukázkou od Františky Hubkové, narozené v Machovské Lhotě a provdané do Nouzína. Pro zajímavost dodejme, že paní Hubková byla babička paní Marie Hauschke, mé současné informátorky. K ní jako děvče často chodívala a u ní se také setkala s Jechovou vypravěčkou Filoménou Hornychovou. Vyprávění je zatím jedno z nejkratších.

Vo tom Suchdole

No vo tom Suchdole.

Nesmi se tancovat, řeknem, vo Popelečné středě. A tam taky ich tancovalo. A jak kohout zakokrhal, tak čert nes skálu a tam i upustil a ta skála tam je posavaď, běžte se tam podivat [...] No je to prauda, ta skála tam je, já sem i sama vídala. Tu tam ztratil.

V Jechově osobním fondu najdeme také část zápisů kladských sběrů jeho polského kolegy, Janusze Siatkowskeho.[245] Uveďme také jeho tři sebrané „čertovské“ povídky:

Opowidanie o diabelskiej skale

Dyby to byla prauda, to tam hospoda měla bejt. A tancovali tam, a bylo to práuje masopustě. To se nemělo tancovat, to byl velkej hřích. A tak tancovali tam, a ďáli takové hlouposti, nahý tancovali, byli slíknutý. Přišli tam čerti na ně a šechny skamenatěli. A tak z hospody se uďála veliká skála, a hospoda byla pryč, a ti lidé šechny tam zůstali a se skamenatěli. Od ty chvíle, že tam říkaj Čertová skála.

Viďali ste tam? Teď to nic není, ale bylo i vidět dřiu, ta byla vysoká dřiu. Dy se silnic dělala, polovičku kamena vzali s ní a dali na silnic. Taky sem tam pracoval na ty silnici, jak sem byl eště svobodnej.

Toto první zachytil a posléze foneticky přepsal Siatkowski ve Stroužném, od pana Krista.[246] Poprvé se v textu o Čertově skále objevuje více čertů. Jinak povídka zachovává tradiční syžet. Vypravěč ji doplňuje vlastním vzpomínkovým dodatkem o stavbě silnice, na níž měl být brán materiál z tohoto dnes už nenápadného skaliska.[247]

Také další vyprávění je ze Stroužného, první od paní Marty Machové, druhé, vyprávěné následovně, od paní Bartoníčkové.

Byli veseli v ty chalpě, byli vopili. Ty ženy tejch múžu, kerý cely noci hrali karty, se vozbronily – sou řeči – a mluvily, že čert na ně vyšel, že byl konec tim karbaníkum.

A já sem to slyšela ináč, že tam tancovali na velkej svátek, a že tam uhodilo. A odtud tomu říkaj Čertová skála. Tam je taková velká díra a tam ten čert leží. To bylo před stama léty. U Čertovy skály my sme tam hráli na vojnu. Šak ste to viďali?

Poslední Siatkowskeho zachycená verze je od paní Františky Zochrové z Bukoviny.

Že to byla hospoda dřiu, hospoda to byla a tam se ďály nepěkný věci, takový nedobrý. Tancovali, pili a šeredný věci mluvily. A tak že to už se Bůh nemoh na to dívat a jednou do rána hospoda byla pryč. A na místě hospody byla skála, čert i tam nasadil. Šak ste tam viďali, dyž ste šli.

Během mého „toulání“ kladskými vesnicemi se mi podařilo sebrat a zapsat, vlastně nahrát na diktafon jen nepatrný zlomeček kladských povídek, zdaleka však ne zanedbatelný. O tom podám zprávu dále. Zatím jen uvedu přepisy vlastních záznamů této nejrozšířenější kladské látky.

V květnu 2000 jsem u paní Brycz (rozené Lelkové) zachytila jediné pohádkové vyprávění, samozřejmě o Čertovský skále. Dále už se vyprávět zdráhala.[248] Ve zvukové příloze bohužel neuvádím originál, protože se mi velmi tichý hlas paní Brycz nepodařilo zachytit na diktafon dostatečně kvalitně. Text patří k těm kratším, ale vyprávěn byl velice zdlouhavě, pozvolna, jak se na něj vypravěčka postupně a s velkou námahou rozpomínala:

"…taková hloupost … To tam … kvůli tomu ta skála tam je – ta Čertovská skála, však ti by vám mohli vokázat … no to, jak teda je ... jak už je konec, že, ale voni se ještě bavěji, no a tak najenou se ten, ta zem svalila, takovej velkej ten kámen zavalil tu hospodu [smích], no … a to takový bajky to byly …“

Také paní Marie Hauschke mi nakonec vyprávěla o Čertově skále, ale až při dalších návštěvách Stroužného…

Čertova skála

(začne vyprávění znenadání) Byla tam hospoda. A voni v sobotu hrali muský karty. V noci, vo pulnoci nákej cizej přišel a stále vyhrával. A tak ten jeden se rozzlobil a uzal křeslo a na něj, teda židli, a ten zniknul, ale bylo vidět, že má koňský kopyto na jený noze. A ráno šli lidi z kostela z Čermý domů, že, a už nebylo hospody, ale byla ta skála.

Vyprávění mojí hlavní informátorky, paní Marie Hauschke, je z uvedených textů jedno z nejkratších.

Přítelkyně paní Marie Hauschke, Róza Rokitenská z Velké Čermné, mi v září roku 2001 vyprávěla tuto verzi:

(Téměř bez nadechnutí načíná další povídku) No a … Na Čertově skále, to byla hospoda… To už děda tátoj vypravoval dycky, jak eště byl malej. No a tak hrali karty a to byla právě velká v kostele. No a tak hrali karty a pak přišel takovej fešák, v zelenym… a pero měl na klobouku a řiká: „No tak můžu si s vámi zahrat?“

„No, esli chcete, tak sedněte.“

A tak s nima hral a von, že to byl jako čert, řikali. A jedni řikali, že je to myslivec, to není čert. No a von vyhral šeno. Šeny peníze měl a voni ho chtěli jako pak napast, že, že mu ty peníze zas vemou zpátky. A von, najenou to tam bouchlo a šeno se zesypalo a udělal se ten – Čertouni kámen.

I poslední zaznamenaná varianta této látky pochází od paní Rózy Rokitenské. Nahrála jsem ji u ní doma letos v říjnu.

No a jak tadyk je ten kámen, že, jak se de na Stroužnou, tak tam snad hrali. Tady byla velká a tam hrali karty. A najenou přišel jeden pán, fešák snad a voni si mysleli, že to je lesní, no „a možu s váma hrat?“

No a šeno vyhrál. A najenou von tak překlel a najenou se to začalo sypat… tak sme se dycky báli. Čertova skála.

Vyprávěla ji velice zaujatě a s láskou. Paní Róza byla první kladskou Češkou, která se dostala do víru vyprávění velice rychle a snadno, prakticky ihned. Při jejím vyprávění jsem si už dokázala alespoň v hrubých obrysech představit Jechovu Filoménu, neutuchající proud mluveného slova, střídu naprosto různorodých kladských vyprávění, která mají tu moc, že přimějí i roztěkaného vypravěče k velké pozornosti.

V textech takto přepsaných se vnitřní zaujetí vypravěče projeví jen těžko. I proto jsem se rozhodla publikovat některá vyprávění paní Růženky v příloze na CD.

V této podkapitole jsem se na konkrétních textech snažila demonstrovat postupný vývoj (či úpadek?) jedné kladské folklorní látky.

Vybrala jsem záměrně povídání o Čertově skále, které ve Stroužném nebo v Čermné vždy patřilo k těm frekventovaným. O tom svědčí záznamy Kubínovy, Jechovy a také moje. Počtem variant nezůstává můj sběr za prvními dvěma nijak pozadu.

Ukazuje se na něm však něco důležitého: verze se stále zkracují, přibývá v nich novelistických prvků, vypravěči mají větší potřebu komentovat pohádkovost textu, případně text zařazovat do běžných reálií zdejšího života. Přibývá kontaktních výrazů jako no, že, víte, radostný pánečku a jiné.

Také ostatní zaznamenané povídkové látky, které jsem zde neuváděla, dokládají výše uvedené proměny. Zkracování, ubývání kouzelných motivů, změny v přístupu k věrohodnosti vlastních vyprávění.



[214] Odpověď paní Marie Hauschke na otázku, jaké národnosti se cítí být.

[215] Hlouběji v Kladsku jsem z praktických důvodů a také s ohledem na zaměření této diplomové práce pochopitelně nepátrala.

[216] Jedná se o text z knihy Jeremiáš.

[217] Rozuměj Jaromír Jech.

[218] SLÁDEK, Miloš. Kladské obrázky aneb na okraj folkloristického výzkumu Jaromíra Jecha v Kladsku. In Semináře a studie Výzkumného centra pro dějiny vědy z let 2002 – 2003. (připravil Antonín Kostlán) Sv. 6, Praha: Výzkumné centrum pro dějiny vědy, 2003, s. 473.

[219] Ve Stroužném vznikla v 19. století evangelická farnost a byl tu postaven také evangelický kostel. Katolíci zařizovali církevní obřady většinou v Čermné.

[220] „To ještě sou víc takoví kulturální…“

[221] Viz následující kapitola o kladské povídce.

[222] Bohužel musím konstatovat, že poslední dvě jmenované ženy již zemřely. To jsem zjistila při zatím poslední cestě do „Českého koutku“ letos v říjnu.

[223] Typické strouženské vyprávění, které najdeme i u Jechových vypravěčů Antonína Pitřince a Jaroslava Junga.

[224] Marta Machová ze Stroužného, Jechova vypravěčka.

[225] JECH 1959, s. 280 – 281.

[226] Viz kapitola věnovaná Jaromíru Jechovi.

[227] ČAPEK, Karel. Marsyas. Praha: Fr. Borový, 1941.

[228] Ukázka na Kubínově mapě publikované v Českém Kladsku, 1926 v Příloze.

[229] KUBÍN, J. Š.: České Kladsko, 1926, s. 16. Předznamenává, že „Čertova skála je čedičový útvar dnes již valně zkomolený; dodalť kámen na zdejší silničku. Němci zatkli na ni tabulku: Der sagenhafte Teufelstein. Pověstnou stala se povídkami lidu českého, jenž o ní bájí…“

[230] Viz dále.

[231] KUBÍN 1958, s. 157.

[232] IBIDEM, s. 168 (Václav Jirman, Vostrá Hora).

[233] Zapsána J. Jechem ručně 16. 7. 1958. In: Jech, J.: Lidová vyprávění z Kladska, str. 32 - 33.

[234] Jechova nahrávka z 26. 10. 1958.

[235] JECH 1959, s.329 - 330.

[236] IBIDEM, s. 364.

[237] Viz dále

[238] IBIDEM, s. 409.

[239] [LA PNP Praha, pracoviště Staré Hrady, osobní fond J. J., Lidová vyprávění z Kladska, edice – původní, širší verze.]

[240] IBIDEM

[241] IBIDEM

[242] IBIDEM

[243] IBIDEM

[244] IBIDEM

[245] Zatímco na Jaromíra Jecha si dnešní kladské Češky vzpomněly hned (paní Marie Hauschke vždy dodala, že měl Jech přijít hlavně k její matce, ta prý uměla vyprávět zrovna jako paní Machová…), na Siatkowskeho si vzpomínají jen jako na „nějakého pána“ z Polska.

[246] [LA PNP, osobní fond J. J., rukopisy cizí, Siatkowski, J.: Zápis vyprávění z Kladska.]

[247] viz předchozí kapitola Třetí revize kladských sběrů.

[248] viz dále, kapitola Terénní výzkumy v Kladsku na přelomu tisíciletí.