Srovnání Kubínových a Jechových výzkumů v Kladsku

Kritéria srovnávání

Prvním kritériem, které nám pomůže porovnat Kubínův přínos folkloristice s přínosem Jaromíra Jecha, bude vztah obou badatelů ke svým informátorům.

Dalším parametrem, který souvisí s prvním kritériem, bude přístup k pasportizačním údajům.

Třetím bodem bude přehledná ukázka lokalit, kde Kubín a Jech v rozmezí půlky století sbírali kladský folklor. V tabulce zároveň uvedeme výčet jejich informátorů s počtem otištěných povídek, které poskytli Kubínovi a Jechovi.

Čtvrté kritériem bude přístup k textu. V kapitolách věnovaných Kubínovi a Jechovi jsme na tuto problematiku narazili mnohokrát. Teď se zjištěná fakta pokusíme přehledně shrnout.

Pátým kritériem je členění sbírky folklorních podání.

  • Vztah badatelů k vypravěči

Celé Kubínovo folkloristické dílo, část jeho korespondence v osobním fondu, ale i díla čistě autorská dokládají jeho výjimečný vztah k vypravěčům. Kubín se v prostředí, které mínil podrobně prozkoumat, adaptoval velice rychle a dobře. Z takových pobytů pak podával roztomilé zprávy své rodině, že se „u svých Čechů“ zdrží déle, než měl naplánováno. Snad všude, a v Kladsku především jej brzy vesničané přijali za svého. Důkazem takového intimního přátelství je např. i pozvání na kladské toulačky.

Jechův vtah k vypravěčům lidových povídek byl radikálně proměněn setkáním s fenomenální kladskou vypravěčkou Filoménou Hornychovou na konci padesátých let 20. století. Věnovali jsme jí samostatnou podkapitolu mj. i proto, že dodnes tato žena žije jako úctyhodná vypravěčka ve vzpomínkách posledních kladských Čechů.

Také Jechova korespondence s kladskými Čechy, především s Josefem Bartoněm, svědčí o jeho přátelských vztazích se znovu objevenou „českou halůzkou“.

I Jech si posteskl, že vypravěčů ubývá především proto, že mizí okruh jejich posluchačů.

Oba badatelé přistupovali ke svým „povídačům“ velmi osobně. Svědčí o tom korespondence Josefa Štefana Kubína nebo zprávy z výzkumů u Jaromíra Jecha. Ten se rozepisuje se především o Filoméně Hornychové, o tom, jak se do Nouzína dokonce na čas přestěhoval, aby mohl trávit se svou vypravěčkou celý den a zaznamenat tak všechny její činnosti od rána až do večera. Poznamenal si nejednou, že pokud tato žena pracuje, potud také vypráví.

I Kubín udělal vše proto, aby jeho zápisy měly skutečně autentickou podobu, tedy aby realisticky zapadaly do celkového kontextu kladské vesnické společnosti – nešlo jen o to „překopírovat“ vyprávění do poznámkového bloku. Kubín navštěvoval i nemocné, často se vydával za svými kladskými Čechy tam, kam se přestěhovali.

O tom, jak náročný může být tento terénní výzkum a jaké překvapení může skýtat, jsem se snažila přiblížit ve zprávě v následující kapitole.

  • Pasportizace

Na příkladech Kubínových a Jechových pasportizačních údajů si lze na první pohled všimnou obsahové disproporce. Zatímco Kubín chtěl těmito údaji jen zarámovat soubor vyprávění u svých informátorů, Jech je rozpracoval a využil záměrně více. A to především proto, aby prostřednictvím charakteristik svých informátorů demonstroval jedinečnost faktu samotné jejich existence coby živých vypravěčů v pozdních padesátých letech. Jaromír Jech však pracoval v jiné době, kdy se proměnily také požadavky na terénní výzkum. Byly to především některé etnografické dotazníky, které měly ujednotit práci badatelů na celém území Československa.

  • Přehled lokalit sběrů a všech vypravěčů v „Českém koutku“

V následující tabulce předkládáme srovnávací přehled míst, kde oba badatelé sbírali kladský folklorní materiál a také výčet vypravěčů, jejichž povídky byly vydány v obou kladských sbírkách, v Kladských povídkách i v Lidových vyprávění z Kladska.

Znovu připomínáme problematiku Českého koutku, oněch „jedenácti“ původně českých vesnic v dnešním polském Kłodzku.

Patří sem tyto vesnice (v nich bylo v době Kubínových terénních výzkumů nejvíce česky mluvících obyvatel): Březové – Slané – Chudoba – Malá Čermná – Velká Čermná – Blažejov – Jakubovice – Stroužné s Bukovinou – Nouzín s Ostrou Horou.

Z tabulky je patrno, že i Kubín zařadil do Kladských povídek některé vesnice, které původně do „kladské jedenáctky“ nepočítal, a to především z toho důvodu, že je považoval ve srovnání s ostatními za více poněmčené nebo proto, že ležely na české straně hranice (Machovské Končiny).

Během terénního výzkumu však např. našel výrazného, byť třeba jen jediného vypravěče, a proto počet svých lokalit rozšířil, jako v případě Čížného (Jan Jirman) nebo Machovských Končin (Kristina Flousková). A třebaže bádal i v Nouzíně (viz ukázka z korespondence), uvedl ve sbírce pouze Ostrou Horu, která patřila k Nouzínu jako jeho osada (podobně jako je tomu v případě Stroužného a přilehlé osady Bukovina, která už leží na české straně). Třebaže existuje množství průvodců (a mnohdy navazují právě na Kubínovu povšechnou studii České Kladsko (1926), Kubín i Jech povýšili nad geografické hledisko aktuální stav folkloru, tak jak se jim ho podařilo ještě zaznamenat.

Důležité je k tomu poznamenat, že malý příhraniční styk před nástupem Hitlera k moci, nebo ještě lépe před vypuknutím první světové války byl téměř neomezený a sousedé, často spřízněné rodiny po obou stranách hranice, se hojně navštěvovali. A spolu s tím se oživoval i kladský folklor. A ten se stal jasným kritériem pro oba folkloristy.

Jech zařadil do vlastní sbírky (Lidová vyprávění Kladska) celkem deset vesnic. Na rozdíl od Kubína uvedl Nouzín (tam sebral úctyhodných 118 vyprávění od jediné vypravěčky, Filomény Hornychové). Neuvedl naopak Chudobu a Blažejov (v padesátých letech tu už nenalezl výrazného českého vypravěče). Do desítky vesnic zařadil český Machov a Mokřiny, příhraniční české vesnice. V Machově našel Jech kladskou Češku Josefu Zochrovou, která sem přesídlila společně s manželem z Bukoviny. Ta ho nasměrovala na svou sousedku, vypravěčku Josefu Dostálovou.

Machov leží na české straně hranice, přesto ho Jech řadí do své sbírky. Vysvětluje to v medailonku věnovaném Josefě Dostálové: „Její povídky jsou zajímavé i z etnických důvodů. Nejde pouze o to, že přizpůsobuje slyšené nebo čtené látky místnímu prostředí [...]. Především máme na mysli, že hraniční poloha Machova udává též ráz místní vypravěčské tradici i folklornímu fondu naší vypravěčky. Jeví se tu totiž zřetelné souvislosti s kladskou lidovou prózou.“[211] Proto ji Jech také řadí až na konec celé své sbírky.

tabulka 2: Srovnání lokalit kladských sběrů J.Š. Kubína a J. Jecha

J.Š. Kubín

Jaromír Jech

  

Lokalita

Vypravěč(i)[a]

Lokalita

Vypravěč(i)

1.

Malá Čermná

Ant. Hurdálek (6)

Malá Čermná

Fr. Martinec (1)

2.

Velká Čermná

Václav Hanuš (3), Jan Vítek (1), Fr. Středa (9)

Velká Čermná

Vilém Hanuš (25), Augustin a Anna Teuberovi (3), Josef Píč (5)

3.

Jakubovice

Jan Burdych (2), Jan Drašnar (9), Václav Holub (6), Jakub Vencl (2)

Jakubovice

Fr. Drašnar (3), Fr. Drašnarová (6), Anna Drašnarová (1)

4.

Stroužné

Alois Jansa (1)

Stroužné

Marta Machová (13), Emil Cvikýř (2)

5.

Bukovina

Jan Hercig (2), Kristina Műllerová (1), Fr. Štěpán (3)

Bukovina

Fr. Zochrová (1)

6.

Březová

Josef Kosář (21)

Březová

Celestin a Anna Drechslerovi (1)

7.

Slané

Karel Kopáček (10), Fr. Langrová (14), Jan Obst (10), Jan Štiranda (3), Jiří Vašata (12)

Slané

Ant. Kačer (3), Josef Homoláč (1), Ant. Pitřinec (4), Emil Neuman (6), Jaroslav Jung (13)

8.

Machovské Končiny

Václav Klimeš (18), Kristina Flousková (1)

Machov

Jos. Dostálová (13)

9.

Vostrá Hora

Václav Jirman (8)

Nouzín

Filoména Hornychová (118)

10.

Chudoba Horní

František Bek (10)

Mokřiny[b]

Marie Bartoňová (2), Josef Bartoň (9)

11.

Blažejov

Anna Šrůtková (14)

12.

Čížné

Jan Jirman (7)

CELKEM:

173 čísel

CELKEM:

230 čísel

[a] V závorce za jménem vypravěče uvádíme počet textů, které jsou otištěny v Kubínově nebo Jechově sbírce.

[b] Osadu Mokřiny založil podle Jechových údajů Václav Bartoň na sklonku 18. století přímo na prusko-českých hranicích.

  • Přístup k textu a jeho úpravy

Kubín neměl na rozdíl od Jaromíra Jecha a od nás k dispozici žádné technické vymoženosti, zvláště nahrávací zařízení. Jak jsem již uvedli výše, v podkapitole věnované Kubínovým stenografickým záznamům lidového vyprávění, byl Kubín při práci v terénu odkázán jen na rychlost svého psaní. Proto jsou jeho záznamy velmi obtížně čitelné.

Přesto je tento způsob přístupu k textu vypravěče velmi cenný. To, čeho si na první pohled nevšimneme, ale hned na pohled druhý nás minimálně zarazí, je fakt, že se jedná o přednes nepřipravený, nenapsaný, ale spontánní, vznikající ve chvíli vyprávění samého, přímo před očima Kubína, který jej zčerstva stenograficky zaznamenával a tak „zakonzervoval“.

„Kubínovou trvalou zásluhou badatele i sběratele je, že nelitoval času ani námahy, aby ukázal a před zapomenutím zachránil všechno to, co se v paměti, mysli a srdci kladských Čechů uchovalo a co v lepém kladském koutku ještě po 150 letech soustavné a násilné germanizace žilo a kvetlo duchem národním [...], objevil a ozřejmil životnost, sytost a jadrnost mluvy lidu, její sílu i básnickou moc. Přitom, veden snahou uchovat její svěžest, bohatost i rozkošacenost, její jadrnost i krajový svéráz, až do těch nejjemnějších odstínů v lexiku, stavbě věty, v její intonaci i osobitě kladeném přízvuku, vyslechl desítky ne-li stovky vypravěčů, jimž visel doslova na ústech, jen aby nezůstal svým záznamem nic dlužen jejich podání [...].“[212]Uvedený citát je dobrou ukázkou, která zároveň rekapituluje Kubínův přínos. Novák si ve studii klade nárok na to, že na Kubína jako první upozornil právě on. A v dopise Kubínovi si stěžuje, že jeho článek nikdy nevyšel.

Po něm, o půl století později stejně učinil i Jaromír Jech a po zhruba stejně dlouhé době jsme se o to pokusili i my.

  • Členění sbírek

Kubín ve spolupráci se svým prvním editorem, Jiřím Polívkou, členil všechen sebraný kladský prozaický materiál podle míst a podle vypravěčů. Jech si počínal v případě práce na třetí edici Kubínových sběrů stejně jako ve vlastní sbírce velmi podobně, vynechal jen číslování lokalit.

Tato metoda má velkou výhodu v tom, že je přehlednější než dosud tradiční motivické členění. Tento způsob rozdělení látek umožňuje sledovat např. migraci každé látky – tímto způsobem Jech zároveň navázal na Kubína a ve stejném ohledu můžu pokračovat ukázkách migrace látek od vesnice k vesnici nebo od vypravěče k vypravěči také já.

Oba badatelé reagovali na stejné výzvy o nutnosti sbírat vše v „hodině dvanácté“. Alois Jakubec tuto skutečnost shrnuje v jenom svém článku: „[...] Prof. Kubín zasáhl ještě v pravý čas. Dnes lidové povídky, pověsti a pohádky právě jako lidové písně upadají neodvratně v zapomenutí. Není divu. Zmizelo dávno už to družné prostředí a ovzduší, ve kterém se pohádkám tak znamenitě dařilo [...] Proto křičím: Zapisujte, kdo můžete! Bije dvanáctá!“[213]



[211] JECH 1959, s. 450 - 451.

[212] [LA PNP, osobní fond J. Š. K., rkp. cizí, Novák, Bohumil: Předmluva k vydání Lidových povídek z Podkrkonoší v Družstevní práci.]

[213] IBIDEM, novinové výstřižky a drobné tisky