Jaromír Jech

Životopis

„…a když jsem se poprvé rozjel do českých vesnic na Kladsku, bylo mi, jako kdybych objevil novou pevninu. Zastihl jsem dlouhou řadu dobrých i vynikajících vypravěčů a přesvědčil jsem se, že v tomto zapomenutém koutku jako by zázrakem bylo zachováno nesmírné folklorní bohatství, jaké, pokud vím, nikde jinde v českých krajích dnes nenajdeme.”[165]

Jaromír Jech se narodil 27. 8. 1918 ve Václavicích na Benešovsku, zemřel 19. 9. 1992 v Praze.[166] Významný český folklorista, etnograf, literární historik, germanista, spisovatel. Absolvoval gymnázium v Benešově, poté studoval na FF UK v Praze. Po druhé světové válce získal stipendium na universitě v Basileji. V roce 1946 se aproboval jako středoškolský profesor, po třech letech zakončil doktorandské studium.

Od roku 1954 pracoval v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, zastával mj. funkci vedoucího slovesně folkloristického oddělení a v roce 1964 se stal ředitelem celého Ústavu (po akademiku Jiřím Horákovi), předsedou celostátní oborové komise pro etnografii a folkloristiku a zároveň předsedou pro obhajoby kandidátských disertačních prací v oboru národopisu. Ještě před tím byl v Paříži v roce 1960 zvolen zakládajícím členem International Society for Folk-Narrative Research a členem celonárodopisné světové organizace International Society for Ethnology and Folklore.

V roce 1972 byl z postu ředitele Ústavu pro etnografii a folkloristiku z politických důvodů odvolán. Odešel do Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. Známá je také jeho dlouholetá spolupráce s Památníkem Zapadlých vlastenců v Pasekách nad Jizerou a s královéhradeckým nakladatelstvím Kruh aj.

Zpočátku se profiloval především jako jazykovědec (a zejména dialektolog) a jako literární vědec s důrazem na lidovou slovesnost, a to již během vysokoškolského studia (krátce po uzavření vysokých škol). Tehdy uveřejňuje první rozsáhlejší stať ve sborníku Podblanicko (Odkaz života kraje v krásném písemnictví).

Jako dialektolog se projevil při pozdějších terénních výzkumech. Pokouší se překlenout propast mezi dvěma základními přístupy dosavadní evropské folkloristiky: mezi přístupem filologickým a přístupem funkčním (biologickým, ekologickým). Zaměřuje se zejména na lidovou prózu v jejím historickém vývoji, ale i v současné době a na různých místech českého etnika u nás i u zahraničních českých menšin (kromě Kladska podniká studijní cesty také především do rumunského Banátu).

Významná je pro náš účel jeho publikační činnost v Českém lidu (od roku 1954 je členem redakce). Mezi jeho knižní publikace, kterými se budeme zabývat, patří např. Lidové povídky z Kladska, vydané v SNKLHU v Praze v roce 1959, tedy rok po vlastní edici třetího vydání Kubínových Kladských povídek, které k vydání sám připravil. Uveďme ještě soupis pohádek Tschechische Volksmärchen (Berlín, 1961).

Je ale také editorem souborného šestisvazkového díla J. Š. Kubína, které převádí do nové, tzv. čtenářské transkripce. Součástí edice je kvalitní srovnávací poznámkový aparát a obsáhlé, vyčerpávající a zasvěcené studie. Vůbec poprvé užil metody opětovných revizních výzkumů.

Výsledky své mnohaleté folkloristické činnosti zúročuje a popularizuje v pohádkových knížkách vycházejících v SNDK (Povídá babička poudačku, 1962, Moudrý rozsudek, 1962, Žerty s hastrmany a čerty, 1965 aj.).

V jeho osobním fondu, uloženém v pobočce Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech, nalezneme mezi všemi položkami přes 250 titulů, jsou mezi nimi zprávy, nejrůznější glosy, recenze a kratší články.

V korespondenci v Jechově fondu a také v jeho článcích uveřejňovaných v Českém lidu od šedesátých let nalezneme mnoho zajímavých výsledků jeho zahraničních terénních výzkumů. Jech bádal v Banátu, u lužických Srbů, v chorvatském Daruvarsku a především v Kladsku, v „Českém koutku.“ Tyto výzkumy jsou doloženy mj. v Jechově literární pozůstalosti. Patří k nim rovněž vlastní nákresy, mapky a plánky a výsledné zprávy o těchto výzkumech.

V jeho osobním fondu se zachovala řada terénních zápisů a zpráv a také odkazů na magnetofonové nahrávky folkloru na Neveklovsku, Benešovsku, Voticku, Říčansku, Chodsku, Kolínsku, v Podkrkonoší, na Boleslavsku, Jičínsku Hradecku, Třebíčsku nebo na Českokrumlovsku. Řada těchto výzkumů proběhla záměrně padesát let po tamních výzkumech Kubínových – většina sond měla tedy opět kontrolní charakter.

Jmenujme např. článek K otázce polsko-české redakce povídkových látek (1966).

Jaromír Jech se po Kubínově vzoru zasloužil o důkladnou revizi folkloru kladských Čechů v „Českém koutku” a to v době, kdy bylo již definitivně jasné, že nám toto území nikdy nepřipadne, a kdy navíc už jen stěží kdo mohl očekávat v polonizovaných vesnicích byť jen zbytky českého folkloru. Ale o tom až v dalších kapitolách.

Jechovy výzkumy v Kladsku

„Všichni dnešní vypravěči, žijící nadále v Kladsku nebo přesídlení do Čech, nejsou dobrými vypravěči. V převážné většině představují typy, které ve folkloristice označujeme jako pasivní nositele folkloru. Ve své hlavě totiž jen uchovávají slyšené folklorní látky. A ty pak znovu ožijí, zmocní-li se jich vynikající vypravěčská osobnost. Pasivním nositelům přísluší zásluha, že střeží lidovou tradici […].“[167]

Jaromír Jech je v mnohém pokračovatelem folkloristického díla Josefa Štefana Kubína. Stal se nejen jeho editorem (po J. Polívkovi), ale také blízkým přítelem.

V roce 1957 se v rámci příprav na třetí vydání Kubínových Kladských povídek (vyšly roku 1958) rozhodl pro podrobnou revizi Kubínových folklorních sběrů v kladském „Českém koutku” na území dnešního Polska. Již rok po vydání Kladských povídek vydal vlastní knihu kladských látek, která o téměř šedesát pohádkových čísel předčí svým rozsahem sbírku Kubínovu!

Získat povolení k vycestování, byť se jednalo o Polsko a o cesty motivované čistě výzkumně, nebylo přesto nijak jednoduché. „Po jedné návštěvě (u Kubínů) se pak stalo, že jsem si dodal odvahu a zavolal na nejvyšší kompetentní místa. Spojili mě s náměstkem ministerstva vnitra, kterému jsem přednesl svoji žádost: Chtěl bych pokračovat ve výzkumech po stopách Josefa Štefana Kubína na Kladsku a zaznamenat tam z lidových povídek v hodině dvanácté úplně všechno, co se ještě zaznamenat dá. K tomuto účelu bych potřeboval zvláštní permanentní propustku do Polska. Na druhý den jsem propustku měl v ruce […] O týden později jsem se opět poněkud ,posílen‘ vracel od Kubínů a tentokrát jsem zatelefonoval polskému velvyslanci: Chtěl bych pokračovat ve výzkumu[…] a tak dále. Následující den jsem byl na velvyslanectví přijat a moje výzkumy v Kladsku pak probíhaly se souhlasem polských úřadů i za jejich pomoci […]”[168]

Jech se však s problémy během svého výzkumu v Kladsku potýkal vlastně pokaždé. Ve Zprávě o studijním pobytu v Polsku ve dnech 11. 7. - 1. 8. 1958 čteme, že i přes oficiální pozvání Fonografického ústavu při Poznaňské univerzitě a Varšavské slavistické pracovny PAN (Polská akademie věd), které Jech obdržel, nastaly obvyklé problémy s vyřizováním pasových formalit. Výjezdní povolení Jech sice nakonec dostal, ale až 7. července, přičemž konference, které se pozvánka týkala, probíhala ve dnech 2. - 4. července. „Bez proponované přípravy jsem tedy vykonal s pracovníky obou uvedených institucí, s doc. dr. Zenonem Sobierajskim z Poznaně a s mgr. Januszem Siatkowskim z Varšavy[169], plánovaný terénní výzkum v okolí Chudoby (Kudowa Zdrój), tj. v „Českém koutku“ v Kladsku.“

Toto byl záznam ze třetí výzkumné cesty. Ta první se uskutečnila v listopadu 1955.

Při začátku práce na novém vydání Kubína si jako svůj cíl vytkl Jech „ […] získat nejnutnější podklady k napsání doslovu a poznámkového aparátu k této sbírce, respektive zjistit současný stav vypravěčství na Kladsku […] doplnit studium Kubínových zápisů lidové prózy o nové aspekty a opakovat za padesát let od záznamů Kubínových výzkum kladských lidových povídek a zjistit tak, jak se dále vyvíjely, rozkládaly, jak byl místní fond obohacován o nová témata atd […]”[170] Výsledek předčil veškerá jeho očekávání. Během krátké doby tu nalezl folklor a skvělé vypravěče.[171] A to navzdory rychle postupujícímu zániku zbytku českého etnika na Kladsku. Ve zprávě tedy svou sběratelskou činnost rozhodně obhajoval.

Věnujme se podrobněji v pořadí ke třetí Jechově výzkumné cestě do Kladska, do „Českého koutku”, protože právě až zpráva o této cestě je v Jechově fondu k dispozici.[172] Ve dnech 11. 7. - 1. 8. roku 1958 podnikl Jech v pořadí již třetí výzkumnou cestu do Kladska[173], do všech jedenácti kladských vesnic, v nichž se doposavad udržel český jazyk jako hlavní komunikační prostředek. Během tohoto třítýdenního výzkumu získal Jech údaje přímo od desítek informátorů, hloubkový výzkum provedl u osmi z nich. Největší překvapení čekalo Jecha a posléze českou odbornou veřejnost ve vesnici Nouzín, poblíž Vostré Hory. Nejprve mu kladská Češka Rozálie Hartwigová (nar. r. 1894 v Nouzíně, žena Josefa Hartwiga) pověděla několik příběhů, potom ale došla do vedlejšího stavení a přivedla svou švagrovou, Filoménu Hornychovou, která svým bohatým repertoárem povídek Jecha natolik uchvátila, že se na druhou polovinu července 1958 do Nouzína dokonce přestěhoval, aby mohl zapisovat pokaždé, kdy si Hornychová na něco vzpomene. Vyprávěla prý neustále… Stala se posléze největší Jechovou vypravěčkou. Věnujeme ji níže alespoň stručnou podkapitolu.

V samotném Nouzíně jenom během deseti dní nasbíral Jech jednaosmdesát čísel (včetně variant); byly to pohádky a místní pověsti, které tu převažovaly nad humorkami a povídkami pověrečnými. Jech byl šokován a k tomuto naprosto neočekávanému objevu se vrátil později ještě mnohokrát: „Tolik vyprávění jediného vypravěče u nás zapsáno nebylo ani v dřívějších dobách, kdy povídky žily ve vesnickém společenství daleko intensivněji než dnes. Záznamy u Filomény Hornychové znovu potvrzují, jak významné místo mělo lidové vyprávění v životě kladských Čechů, kteří česky číst a psát neuměli a kterým ústní tradice nahrazovala běžnou četbu[174] […] Je třeba klást důraz při folkloristickém studiu na vynikající vypravěčské individuality, které bývají nositeli i tvůrci folkloru a přes svou výjimečnost typickými představiteli místního vypravěčství […] nelze je ovšem studovat isolovaně od posluchačských kolektivů a od způsobu života v určitém prostředí […]“[175]

Jak jsme již uvedli, během tohoto výzkumu s ním spolupracovali jeho polští kolegové (a přátelé), Siatkowski se Sobierajskim.

Jech ve zprávě také litoval, že nemohl tehdy pořídit zvukové nahrávky u všech informátorů, neboť manipulace s magnetofonem byla v některých místech naprosto znemožněna. Někdy se o problém postaraly opět úřady. Kde se tedy nahrávat nepodařilo, zapisoval Jech, tak jako před ním Kubín, ručně.[176]

Během dalších dvou vánočních terénních výzkumů (18. 12. - 23. 12. 1958 a 28. 12. - 30. 12. 1958) navštívil Jaromír Jech znovu Slané, Velkou Čermnou, Stroužné, Vysokou Srbskou, Žďárky, Mokřiny a Červený Kostelec, tedy vesnice na obou stranách hranice. Vyprávěli mu J. Jung, E. Neuman, V. Hanuš, M. Machová, E. Cvikýř, A. Kačer, J. Bartoň a manželé Drašnarovi. Všechna jejich vyprávění zaznamenal Jech ručně, a doplňoval je podrobnými pasportizačními údaji. Toto byla už jistá revize povídkových textů z předchozích výzkumů (metoda opětovných sběrů).[177] Ve správě si poznamenal, že služební auto bylo „zadáno“, takže se musel pohybovat pouze pěšky, což mu z časových důvodů znemožnilo navštívit Františku Semerákovou.

V roce 1959 podnikl Jech většinu svých kladských terénních výzkumů, ale už menšího rozsahu. Jejich cílem bylo opět ověření jazykové správnosti na jednotlivých sporných místech a kontrola a doplnění pasportizačních údajů (zejména údaje o provenienci). Jech ve dnech 24. - 29. 7. a 7. -13. 8. navštívil Mokřiny, Čermnou, Nouzín, Slané a Červený Kostelec. U Filomény Hornychové získal dalších čtyřiatřicet nových (!) povídek, zachycených opět ručně, a to 15. 8. 1958

16. - 21. září téhož roku se celou svou revizi zápisů lidové prózy pokusil definitivně dokončit a zkompletovat. Podařilo se mu to u Jos. Zochra, Jos. Dostálové v Machově i u Ant. Kačera ve Vysoké Srbské. I tady zapisoval z technických důvodů zase ručně, u Filomény Hornychové pořídil dalších devětadvacet látek. V té době třiadevadesátiletá Anna Langrová (ze Staré Hejdy, roz. Burdychová) poskytla Jechovi patnáct vyprávění.

15. - 17. 12. 1959 odjel Jech na Náchodsko. Navštívil hlavně Josefa Bartoně ze Žďárek–Mokřin, který mu byl místním průvodcem. V Hostinném u R. Bernarda zapsal jen příhody z jeho života a různé historické reminiscence, anekdoty a nějaké humorky z jeho rodiště v Chudobě.

V roce 1960 odjel Jech do „Koutku“ již 11. ledna a zdržel se celých jedenáct dní. Zaměřil se na výzkum kladské prózy. Ministerstvo vnitra mu konečně udělilo zvláštní průkaz pro překračování hranic, jeho výzkum podpořily i polské úřady. Navštívil Slané, Velkou Čermnou, Jakubovice, Stroužné a Nouzín. U vypravěčů E. Neumana, V. Hanuše, A. Frankové, A. Drašnara, M. Machové a F. Hornychové pořídil tentokrát 12 zvukových pásků[178] všech druhů lidové prózy. U F. Hornychové zaznamenal přírůstek šestapadesát kusů.

12. března 1960 podal další zprávu o výjezdu do Polska, z 1. - 8. března, kdy navštívil Kladsko i Náchodsko. Cílem bylo zrevidovat poslední lednové záznamy a zjistit další vypravěče na našem území, kteří do Čech přesídlili v roce 1960 a připravit si půdu pro další terénní sondy.

V Náchodě našel manžele Krieglovi (přistěhované ze Slaného). Napsal, že „nejsou zvlášť dobrými vypravěči a myslím, že postačí dvě návštěvy, které jsem u nich vykonal […].” Poskytli mu pouze pověry a pašerácké historky. U E. Neumana si Jech poznamenal „vypravěč odmítá vyprávět při nahrávce magnetofonu […]“, že si jakoby „šetří“ svá vyprávění. Jech k tomu ale zároveň sám dodal, „že je třeba i za jediným podáním vážit za vypravěčem dlouhou cestu.“

V květnu 1960 se Jech vydal do Kladska ve dnech 13. - 25. Teprve tehdy je mu konečně vydán cestovní pas s pětirázovým výjezdním povolením. Jako úkol si stanovil 1.: pokračovat v zápisech lidových povídek, 2. studovat prameny a písemné (tištěné) doklady o lidových vyprávění, 3. zahájit výzkum u rodin kladských Čechů v jižním cípu Kladska.

Ručně zapsal deset povídek, na magnetofon nahrál 19 čísel. Zaznamenal také zcela nové povídkové druhy: démonologické, humorky a vyprávění ze života. Navštívil vypravěče E. Neumana, M. Langrovou, Fr. Hanuše, J. Junga (ze Slaného), A. Langrovou, Fr. Bittnara (z Chudoby). Prostudoval také kalendáře a fotokopie z již poněmčené Březové-Mezilesí.[179]

O měsíc později podnikl Jech další výzkumnou cestu, ve dnech 18. - 23. června 1960 s cílem mj. tentokrát zapsat pověsti z kladského pomezí u Karla Dvořáčka (bratrance Filomény Hornychové) z Teplic nad Metují. Při této příležitosti našel výbornou vypravěčku, třiasedmdesátiletou Annu Gruntovou z Červeného Kostelce, a zaznamenal dalších deset vyprávění („srovnávací materiál s nedalekou oblastí kladskou a zároveň jsou to vyprávění z revíru, kde se začíná provádět nový kolektivní výzkum našeho ústavu… Lidová spisovatelka Fr. Semeráková z Olešnice zpracovala ve svých dosud neuveřejněných povídkách značný počet folklorních látek z českých vesnic na Kladsku […] Bohužel tento materiál je zcela neutříděn, není opatřen pasportizací apod…“

V Malé Čermné mu odvyprávěla pětapadesátiletá Marie Kaválková dvě povídky o vodníkovi a osmdesátiletá Anna Daňková vzpomínala na J. Š. Kubína, který se u ní stavil před šedesáti lety.

O další měsíc (2. - 21. července 1960) později odjel Jech za polskou vypravěčkou M. Szuczwarovou, studovat nová vyprávění. „Jak známo, nelze povídky u toho či onoho vypravěče zapisovat jednorázově. Při hloubkovém, vyčerpávajícím výzkumu je třeba návštěvy po krátkém nebo delším čase opakovat […].“ Podařilo se mu zapsat 30 nových vyprávění (ze života, pověry, pohádky).

V Nouzíně navštívil Filoménu Hornychovou, v Žakši Fr. Bittnara, v Čermné V. Hanuše, ve Slaném J. Junga, ve Stroužném M. Machovou, ale tady, v „Českém koutku“ se mu nepodařilo zapsat vůbec nic – dobu si tentokrát špatně načasoval, protože právě probíhala sklizeň sena.

Své výpravy do Kladska uzavřel na dlouhou dobu v srpnu, ve dnech 23. - 31. 8. 1960. Ve zprávě z tohoto výzkumu (13. 9. 1960) Jech poznamenal, že primární je srovnávání zápisů (což právě Františka Semeráková neučinila, ač je jinak její povídkový a pohádkový materiál dost bohatý) – rýsuje se tady otázka, proč Jech sám mnoho nasbíraných variant ve své kladské sbírce vynechal (a pouze je uvedl v poznámkovém aparátu).

V šedesátých letech Filoménu Hornychovou navštívil v Nouzíně několikrát, nakonec se ale fenomenální kladská vypravěčka odstěhovala za svou dcerou do německého Duisburgu. Postupně ji naučil pracovat s magnetofonem a Filoména skutečně i v době jeho nepřítomnosti stále vypravuje. Tyto verze už do vydání z r. 1959 pochopitelně nezařadil. Ani však nevydal další sbírku. Už takto je v Lidových povídkách z Kladska obsaženo celých 118 vyprávění jen od této vypravěčky.

Poslední zpráva o výzkumu v Kladsku má datum 18. 7. 1968 a nese název „Zpráva o kontrolní návštěvě u kladské vypravěčky Filomény Hornychové“ Obsahuje už jen posmutnělé konstatování o nezadržitelném úpadku prozaického folkloru v „Českém koutku“ v Kladsku.

Kladská vypravěčka Filoména Hornychová

„Odpoledne […] jsem přišel za vypravěčkou, která vede domácnost své provdané dcery. Usedl jsem v předsíni, kde stloukala máslo a přitom bez přestání vyprávěla. A od toho dne jsem pak k ní každodenně dojížděl nebo docházel z Chudoby a ručně si zapisoval každou její povídku. Nikdy se nestalo, že by nečinně při vyprávění seděla […].“[180]

Narodila se 22. ledna 1905 poblíž Pasterkova, rodičům Anně a Karlu Burdychovým, kladským Čechům, ale v prostředí už zcela poněmčeném. Byla to samota, její dětství se tak odehrávalo jen v úzkém rodinném kruhu, který zřídkakdy navštívil některý příbuzný. Všichni měli ale jedno společné: zálibu ve vyprávění. Malá Filoména Burdychová slýchávala odmalička pohádky a povídky nejrůznějších druhů. Matka jí vyprávěla spíše pohádky, později je Filoména sama četla v německých čítankách a knížkách a nakonec se právě ony staly hlavní částí jejího repertoáru. Otec měl v oblibě zase místní pověsti, pověry i humorky; rodinné návštěvy babiček se rovněž neobešly bez vyprávění. To byl její hlavní folklorní zdroj. Druhým byla četba, především německých knížek.

První a nepříjemné setkání s němčinou čekalo na Filoménu ve škole v Kalasperku. Vzpomíná, že do té doby němčinu slyšela snad jen párkrát, a první rok ve škole byl pro ni proto velmi těžký. Díky svému talentu už ale po chvíli začala sama německé knížky nejen číst, ale také shánět, a na oplátku z nich předčítala matce. „České knihy jako téměř všem kladským Čechům byly jí nedostupné svým pravopisem, jemuž se přece ve škole nikdy neučili […].“[181]

V osmnácti letech se provdala do Nouzína. Manžel František Hornych (1900 - 1944) byl dělníkem, byl to „pokrokový člověk, rád hrál divadlo (Hornychová nikdy nehrála) nebo chodil na představení do Machova, stejně jako všichni nouzínští sousedé […].“[182]

V šestadvaceti letech jí manžel zemřel a ona zůstala sama se třemi malými dcerami. Prožívá tíživou životní etapu. Přesto se právě tehdy stává opravdovou vypravěčkou.[183] S nelíčeným obdivem na ní i dnes vzpomíná poslední kladská Češka paní Marie Hauschke, která se s ní za mlada setkala. Jiní o ní dodnes vypravují jen z doslechu.

Jakoby v návaznosti na Kubínovu polemiku s Tillem píše Jech v medailonku věnovaném Hornychové o tom, jak se to má s vlivem četby a vlastního autorství na výslednou podobu konkrétního vyprávění. „Plně takové povídky, byť jsou pod přímým vlivem četby, můžeme zařadit do folkloru, poněvadž je Hornychová ,takle po svým, po česku’ nejednou vyprávěla, poněvadž se od ní dále šířily a sehrály v životě místního lidu stejnou úlohu jako ta vyprávění, pro něž přímou tištěnou předlohu zjistit nelze, nebo ji můžeme stěží předpokládat. Nadto vytvářela Hornychová svým ,volným překladem a svými úpravami’ povídky úplně nové, samostatné.“[184]

Navíc Hornychová sama často v úvodu svého vyprávění udává jejich knižní původ – nejčastěji se odvolává na Kinder- und Hausmärchen bří Grimmů.

Od Kubínových vypravěčů se liší i postojem k vlastním látkám: chápe je jen jako ve fantazii vzniklá povídání a často dodává, že věrohodná jsou jen vyprávění „ze života“. Těch má ovšem ve svém repertoáru zdaleka nejméně. K otázce postoje vypravěčů k vlastnímu vyprávění se ještě vrátíme v kapitole věnované terénním výzkumům dnešního stavu kladského folkloru.

Jak jsme již naznačili, Jech při své poslední (revizní) návštěvě u Hornychové v roce 1968 musel konstatovat, že Hornychová už přestala vyprávět, pouze občas poví vnučce pohádku na dobrou noc. V té době už žila u své dcery v Německu. Změnila radikálně prostředí, ve kterém celý život žila a kde při každodenní rozmanité činnosti měla neustále komu vypravovat. Filoména Hornychová smutně přiznává, že už to není její svět, na který byla zvyklá. Nemá už komu vyprávět… „Já ráda vypravuju, jenže teď nemám komu. Dcera říká: ,Jen toho nech a poď spát.’ “[185]

Metody sběru

Jech vychází po metodologické stránce z Kubína, alespoň co se týče věrných záznamů ústní slovesnosti během jeho vlastních výzkumů v „Českém koutku“ v Kladsku.

Pracuje ovšem samozřejmě podle nových pokynů rozvíjející se české etnografie. V jeho osobním fondu najdeme nejednu příručku určenou pro sběratele, terénní badatele.

Zajímavou ukázkou takovýchto pokynů je např. Dotazník Ústavu pro lidovou píseň z listopadu roku 1940. Jeho předsedou byl tehdy Kubínův i Jechův spolupracovník, Jiří Horák.

Ve Věstníku ČSAV vyšla v roce 1943 Pravidla pro vědecký přepis dialektických zápisů. Měla ujednotit přístup všech sběratelů k nashromážděnému folklornímu materiálu.

I ve studii Lidová prozaická tradice v ústním a písemném projevu[186] rekapituluje svůj přístup k vypravěčům. Zajímavě se tu rozepisuje mj. také o nemístnosti romantického přístupu k vypravěči neznalého písma.[187]

Pro ilustraci Jechových metod uveďme ukázku článku Fr. Všetičky. Jedná se sice o pojednání o sbírce z Podkrkonoší, ale to jen dokazuje rovnocenný přístup k folklornímu materiálu: „[...] Lidové povídky z českého Podkrkonoší vyšly zásluhou Jaromíra Jecha, který učinil jednu nezvyklou věc: přibližně padesát let po Kubínovi se vrátil do Podkrkonoší a sledoval zde osudy zapsaných látek. Vyhledával je jednak u potomků Kubínových vypravěčů, jednak v prostředí, kde působili. Výsledek tohoto průzkumu, zahrnutý Jechem do poznámkového aparátu a komentovaný v doslovu, je zajímavý, katastrofální a očekávaný zároveň: podkrkonošská folklorní próza je ve stadiu hlubokého úpadku [...].“[188]

Ve zprávách z terénních výzkumů v Kladsku najdeme vlastní Jechův metodologický program jedné návštěvy Nouzína (Filomény Hornychové)[189]:

  • Pomýšlím vydat materiál jako samostatnou sbírku povídek Filomény Hornychové. Dříve však chci některé zápisy zopakovat[190] pro poznání variability prozaického podání, pro zjištění, zda vypravěčka náleží k improvizačnímu typu apod.

  • Povídky ostatních vypravěčů chci uspořádat v druhou sbírku.[191]

  • Zapsaný materiál bude sloužit k napsání teoretické studie o životě lidových povídek na Kladsku za posledních padesát let.

Jech uměl skombinovat oba základní způsoby sběrů, a to jak sběry expediční, tak i sběry stacionární. S některými kladskými Čechy se spřátelil natolik, že v době, kdy se nemohl osobně rozjet do „Českého koutku“, sbírali a nahrávali kladský folklor sami kladští Češi, především Josef Bartoň z Mokřin.

Pasportizace

„Úvodní portrét před ukázkami z repertoáru každého vypravěče je obšírnější než u J. Š. Kubína, neboť dnešní folkloristika nechce osvětlovat nositele a tvůrce prozaického folkloru jen biograficky, nýbrž v souvislosti s celým jeho okolím, s životem lidu, s posluchačským kolektivem. Zkoumá přitom i vztah vypravěčů k látkám a jejich konkrétní realizace.“[192]

Jaromír Jech postupoval při terénním výzkumu podobně jako J. Š. Kubín, ale s důkladnějším vědeckým rozvrhem: zastavme se např. u otázky pasportizace.

Příklad Jechova zápisu vyprávění. Tomu předchází stručná informace o momentální situaci: Zapisováno u Filomény Hornychové – vypravěčka tloukla máslo, přitom její zeť Alfred a dcera K.; dále J. Siatkowski a Z. Sobierajski jako normální posluchači.[193]

Nebo: Situace vyprávění: V pokoji u Hornychové, ze sběratelů jen Jech (nepřítomen Siatkowski a Sobierajski), sedí u stolu, na rohu vypravěčka s malou vnučkou, kterou chová na ruce.[194]

Takovéto poznámky nalezneme v Jechově osobním fondu na útržcích papíru, na které v rychlosti zapisoval během svých kladských výzkumů, když neměl k dispozici magnetofon.

Ve sbírce však najdeme podrobnější údaje o vypravěčích. Mají čtenáři lépe zpřístupnit kladský folklor.

Jechovy pasportizační údaje jsou daleko plastičtější než poznámky tohoto druhu u Kubína. Jech z původních pracovních pasportizací vytváří celé medailony svých vypravěčů. Jako by z celé Jechovy sbírky čišelo jedno velké překvapení z toho, co v kladském „Českém koutku“ skutečně spíše náhodou objevil.

Pracovní verze pasportizačních údajů měly zhruba tuto strukturu: jméno křestní a příjmení, věk, informace o tom, zda se informátor přistěhoval nebo zda žije v dané lokalitě od narození, povolání, znalost čtení a psaní, odkud zná své podání,… atd.[195]

Uveďme si ukázku jednoho kratšího medailonku věnovaného Josefu Homoláčovi ze Slaného:

Rozený humorista Josef Homoláč (nar. 1892 v Malé Čermné) zná bezpočet povídek, k nimž mu poskytuje látku jeho pestrý život; byl listonošem, později tkalcem, instalatérem, elektrikářem, příležitostným dělníkem, ponocným, až posléze zakotvil jako „kontrolér stau“ v textilní továrně. Při vyprávění svých příběhů znovu prožívá a názornými, čilými pohyby dokresluje každý významný detail. Stal se proto ve Slaném oblíbeným vypravěčem jak v domácím prostředí, tak v hostinci. Vzpomínka na vypravěče a šibala Jana Obsta je po postřezích J. Š. Kubína [...] opět dokladem, jak svérázná postava Obstova vycházela z úst slánských vypravovatelů do místní lidové tradice.[196]

Tato ukázka demonstruje, jak pozorný vůči svým informátorům Jaromír Jech byl.

Během opětovných, kontrolních výzkumů v „Českém koutku“ si upřesňoval také pasportizační údaje o vypravěčích. Doplňoval údaje o životě, o funkci lidového vyprávění v lokalitě a zejména názvy, které svým povídkám dávali sami vypravěči, stejně tak i údaje o pramenech vyprávění, resp. údaje o dřívějších vypravěčích, od nichž přejímali „svá“ vyprávění Jechovy informátoři.

Takový kontrolní pasportizační údaj o Filoméně Hornychové (ze kterého se ovšem dozvíme i některé souvislosti týkající se celé lokality) vypadá zhruba takto: V dubnu 1962 přesídlila se svou rodinou z Nouzína, kde počet obyvatel z původních 300 klesl na deset, do Duisburgu v západním Německu; důvodem k odchodu byly zejména tíživé životní podmínky v téměř opuštěné vesnici, které se stávaly tím nesnesitelnější, čím více se její vnuci blížili ke školnímu věku[197] […] Situace pro přirozené vyprávění však během mé návštěvy nemohla být vyvolána: Filoména Hornychová po odchodu z nouzínské samoty, kde žila pouze svým pohádkám a pověstem, přišla do úplně nového světa: „Jako by mě vysypali z mrakouch.“ Svět pohádek se jí rozplynul, i když občas byla nucena vyprávět své vnučce Ritě, avšak spíše německy [...] Její vyprávění bylo neucelené, útržkovité, spíše jen regesta [...]“[198]

Vznik Jechovy čtenářské edice kladských povídek[199]

Vznik Jechovy čtenářské edice kladských povídek[200]

Lidová vyprávění z Kladska byla vydána v Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v roce 1959, rok poté, kdy ve stejném nakladatelství vyšlo třetí vydání Kubínových sběrů (Kladských povídek). Jech je věnoval „zasloužilému umělci Josefu Štefanu Kubínovi“.

Celá sbírka vznikla vlastně díky poctivé ediční práci Jaromíra Jecha. Jech se rozjel do vesnic „Českého koutku“ na území Polska v souvislosti s plánovanou třetí edicí Kubínových Kladských povídek. Vůbec ale nepočítal s tím, co v tom zapadlém koutku světa objeví. Po druhé světové válce se všechna nářečí prudce nivelizovala,nestalo-li se tak už před ní. Přesto Jech našel v „Českém koutku“ uzavřenou česky mluvící komunitu a uprostřed ní dokonce výtečné vypravěče.

Výsledkem byla sbírka Lidová vyprávění z Kladska, která početně předčila sbírku Kubínovu, a to o celých padesát sedm čísel!

V závěru své úvodní studie O kladských lidových povídkách se Jech loučí těmito slovy: „Zbývá nyní jen si přát, abychom tyto povídky četli se srdcem vnímavým pro estetické hodnoty folkloru a pro mluvené slovo vypravěčovo, které se namnoze řídí jinými zákony než slovo spisovatelovo. Mějme dále na paměti i významnou úlohu, jakou tyto povídky hrály v životě odumírající větve našeho národa, komu byly určovány, jak byly posluchači přijímány a co v nich oni hledali. A zejména spatřujme v těchto povídkách nedílnou součást našeho kulturního dědictví.“[201]

Reakce na Jechovy výzkumy

Jaromír Jech odjel do „Českého koutku“ ještě několikrát v šedesátých letech. Jeho další revize vlastních sběrů a reakce kladských Čechů na ně dokládá opět osobní korespondence.[202] Nejvíc dopisů se zachovalo od Josefa Bartoně – některé z nich uvádíme pro ukázku v Příloze. Také polský tisk přinesl občas letmou zmínku o českém etnografickém badateli na území Polska.

Josef Bartoň, kladský Čech a Jechův vypravěč[203], který reagoval na Jechův zájem, posílá Jechovi v letech 1959 - 1969 celkem pět obsáhlých dopisů a v nich většinou „objednané“ vzpomínky, místní vzpomínková vyprávění, grotesky. V příloze na CD otiskujeme např. hříčky („čermenské grotesky“) Strouženský sedlák Marek nebo Čermenské boudičky. Bartoň v dopise píše: „[...] obě zasílané jsou z konce minulého století a ilustrují život jaký tenkrát u nás na hranici skutečně byl […].“[204]

Bartoň své záznamy kladského folkloru komentuje na jednom místě takto: „Neumím svýma hříčkama prorážet si cestu do naši literatůry neboť vím že by se na mne dívali naše esa jako Cromaňonci na neandrtálce ale Kladským rodákům a pamětníkům přece pohnou osrdím, jako vaše kniha kterou jste poslal Kladským přátelům na západ […].“[205]

Josef Bartoň se nadchl pro Jechovu práci a stal se brzy jeho průvodcem po „Českém koutku“[206]. Zásoboval Jecha mnohými věcnými připomínkami ke kladskému nářečí.[207] Podává také zprávu o Filoméně Hornychové a o stavu kladského folkloru na konci padesátých let: „Vaše vypravěčka z kladského Nouzína, pí Filoména Hornychová, teké už dala přednost německu a z Velké Čermné téměř už všichni Češi. Ostatně přesídlují i ti, kteří jsou u nás na Hronovsku a Policku, takže pohádka (Bylo jednou jedno hrabství) už skutečně končí. Váš Velkočermenský vypravěč, typograf pan Vilém Hanuš se snad držel nejdéle, ale když ho Poláci vysadili z jeho vlastního domku na ulici, rozhodli se i s Hronovskými Holubovi (Teuberovi) a odletěli také.“[208]

Jiný Jechův kladský Čech, Vilém Hanuš, zaslal Jechovi mezi roky 1981 - 1985 celkem třináct dopisů, většinou už jen v němčině.

V osmdesátých letech psal Jechovi už z Leopoldstalu a pouze německy. Také on děkoval Jechovi za zaslané kladské lidové sbírky. Jeho dopisy rekapitulují polské poválečné vystupování vůči kladským Čechům. Vypočítával Jechovi, kdo z jeho informátorů už zemřel, vzpomínal např. na Martu Machovou (zemřela v Dušníkách 1. července 1978).[209] A také litoval, že Machovy děti se už za ním do „Českého koutku“ svobodně nepodívají.

Z další korespondence jsou zajímavé dopisy s manželi Siatkowskimi a se Zenonem Sobierajskim, Jechovými kolegy z Polska.

Také s Vilémem Teuberem si Jech řadu let dopisoval. V letech 1958 - 1961 mu bylo z Kladska doručeno 10 dopisů. Také Teuber pomáhal Jechovi s magnetofonovými nahrávkami v době, kdy byl Jech v Praze. Teuber nahrával i u Filomény Hornychové.

Filoména Hornychová psala Jechovi pětkrát, a to v letech 1959 - 1984. Zastavme se u dopisů Filomény Hornychové. Není jich mnoho, délka období, do kterých se rozprostírají však zároveň dokládá obrovskou proměnu této fenomenální kladské vypravěčky, zvláště po jejím přestěhování se do německého Duisburgu.

V posledním dopise z roku 1984 vzpomínala Hornychová s nostalgií na „Český koutek“. To už psala jen německy. V dopise Jechovi sdělila, že už nevypráví, protože už není komu, i s malou vnučkou si povídá jen německy. Žila jen vzpomínkami na svůj Nouzín.[210]Krátce poté Filoména Hornychová umírá.



[165] JECH, Jaromír. Lidová vyprávění z Kladska. Praha: SNKLHU, 1959.

[166] Vzpomínkovou řeč pronesl na Jechově pohřbu O. Sirovátka.

[167] JECH, Jaromír. U kladských vypravěčů po padesáti letech. (Doslov) In KUBÍN, J. Š. Kladské povídky. Praha: SNKLHU, 1958, s. 447.

[168] KUBÍN, 1985.

[169] Oba kolegové byli častými spolupracovníky J. Jecha při jeho terénních výzkumech v Kladsku.

[170] [LA PNP, osobní fond J. J., doklady, zpráva o studijním pobytu v Polsku ve dnech 11. 7. -1. 8. 1958.]

[171] Po Kubínových skeptických závěrech v Českém Kladsku, týkajících se rychle postupující germanizace zbylých Čechů, to muselo být obrovské překvapení!

[172] SLÁDEK, 2002.

[173] V dubnu téhož roku provedl předvýzkum na české straně hranice.

[174] Srovnej s kapitolou Polemika J. Š. K. s V. Tillem

[175] V korespondenci s Josefem Bartoněm najdeme také nejednu pochvalu: „Překvapilo mě, jak jste se do celé věci vžil […] vy jste je (povídky) však na kladské straně vykopal jako archeologický nález […].“ [LA PNP, osobní fond J. J., kp., dopis Josefa Bartoně z 14. 4. 1959 ]

[176] Při porovnání ručních zápisů – Kubínových i Jechových, můžeme konstatovat, že se neliší od verzí vydaných knižně! Jde o věrný přepis.

[177] Viz podkapitola věnovaná Filoméně Hornychové.

[178] Na ústavním přístroji Sonet.

[179] Uvádí, že čtyři rodiny se bohužel nedávno vystěhovaly.

[180] JECH 1959, s. 25.

[181] IBIDEM, s. 20.

[182] IBIDEM, s. 19.

[183] O své vypravěčské vášni sama poznamenává: „Já diž sem v tom, tak z toho nevyjdu. To je něco pro mě.“ IBIDEM.

[184] IBIDEM, s. 21.

[185] IBIDEM, s. 25.

[186] JECH, Jaromír – SKALNÍKOVÁ, Olga. Lidová tradice. Praha: Akademie, 1985.

[187] Srovnej podkapitola Polemika s V. Tillem.

[188] [LA PNP, osobní fond J. Š. K., novinové výstřižky a drobné tisky.]

[189] [LA PNP, osobní fond Jaromíra Jecha, doklady]

[190] Opakované terénní sondy jsou další známkou poctivé sběratelské práce. Jech tak kontroluje nejen sebe, ale i to, jak a v důsledku čeho se konkrétní mění, jak migruje i na tak malé ploše, jakou je „Český koutek“. Srov. KOUDELKOVÁ, Eva. Vzácné kladské varianty migrující látky o Meluzíně. In Kladský sborník III. HK: PedF VŠP, 1999, s. 343 – 350.

[191] Jech v Lidových vyprávění z Kladska nikde neuvádí, proč se nakonec rozhodl oba prozaické folklorní soubory („hornychovský“ a všechen ostaní) spojit v jedinou sbírku.

[192] JECH 1959, s. 482.

[193] [LA PNP, osobní fond J. J., terénní zápisy, 16. 7. 1958]

[194] IBIDEM 17. 7. 1958.

[195] Srov. viz Dotazník Ústavu pro lidovou píseň, který sestavil v listopadu 1940 Jiří Horák. [LA PNP, osobní fond J. J., drobné tisky jiných autorů]

[196] JECH 1959, s. 389.

[197] O tom referujeme v kapitole Poslední revize kladských sběrů na přelomu tisíciletí.

[198] [LA PNP, osobní fond J. J., doklady, Zpráva kontrolní návštěvě u kladské vypravěčky Filomény Hornychové z 18. 7. 1968]

[199] JECH 1959.

[200] JECH 1959.

[201] JECH 1959, s. 14.

[202] Při přepisu některých pasáží z korespondence s kladskými Čechy zachováváme původní podobu jejich pravopisu, protože i to slouží jako jistý jazykovědný doklad „kladštiny“. Výjimku tvoří dopisy Josefa Bartoně z Mokřin, který jako místní intelektuál měl mj. přístup i k českým knihám. Však také bydlel na české straně hranice.

[203] V Lidových povídkách z Kladska otiskl Jech celkem devět Bartoňových vyprávění.

[204] [LA PNP, osobní fond J. J., kp., dopis Jos. Bartoně z 10. 4. 1960]

[205] IBIDEM.

[206] „[...] Překvapilo mně, jak jste se do celé věci vžil, neboť její uskutečnění je v naší době velmi ztíženo tím, že mnohé Vaše dialektické výrazy valem mizí a velmi málo se jich u nás na české straně už používá […] Jsem Vám opravdu vděčen za to, že uveřejněním svých prací obohatíte náš kraj o to, co by za chvíli bylo nenávratně ztraceno.“

[207] Viz např. dopis Josefa Bartoně z 14. 4. 1959 [LA PNP, osobní fond J. J., kp.]

[208] JECH, IBIDEM, dopis z 17. 8. 1969.

[209] Na manžela paní Marty Machové ve Stroužném také často vzpomínají, zemřel nedávno.

[210] Jech, op. cit., dopis z 9. 11. 1984.