Josef Štefan Kubín

Životopis

„J. Š. Kubín se dožil pohádkových sto jedna let a opravdu, díváme-li se na jeho fotografie ze stáří, připadáme si málem jako v blízkosti divomocného kouzelníka nebo přinejmenším hromovitého dědka-vypravěče, bydlícího v chatrči na kopci a shlížejícího klidně na hemžení světa… Na hlavě má čepičku podobnou hrnci, zpod které mu vyčuhují husté cucky vlasů. Vypoulené oči, štětka brady a velké rty bafající fajfku…”[104]

Josef Štefan Kubín se narodil 7. 10. 1864 v Jičíně, zemřel 1. 11. 1965 v Praze. Už tato první věta by mohla navodit kuriózní tón celé kapitoly. Jak jsme již uvedli, jeho věk je pozoruhodný sám o sobě, uvědomíme-li si navíc, jaké století vlastně pokrývá: byl pamětníkem Jana Nerudy i Karla Jaromíra Erbena, ještě za svých fakultních studií se setkával s Jaroslavem Vrchlickým (pod jeho vlivem zkoušel i veršovat ve stylu reflexivní poezie, tyto první veršíky se později objevily ve Vlnách a vlnkách; po Vrchlického překladu Božské komedie přeložil Kubín Píseň o Rollandovi). Narodil se stejného roku jako J. S. Machar a Antonín Sova, zažil válku u Hradce Králové, zrovna tak obě války světové; dožil se dokonce věku kosmického, o kterém již zmíněný Neruda teprve snil…

Do konce první světové války se podepisoval jen svým občanským jménem Josef Kubín. Na počest vzniku společného státu Čechů a Slováků a také proto, aby se odlišil od současného publikujícího jmenovce, přijal přídomek Štefan.

O životě, díle, výzkumných zájmech či o putování po vlastech českých i koutech dávno již ztracených pro český národ můžeme po archivech najít nejednu zajímavost, svědčící o svérázném zjevu obce spisovatelské i rodící se vědecké etnografie, budeme se však snažit podtrhnout především Kubínovy snahy folkloristické, etnografické, a to v souvislosti s „bojem o Kladsko”.

Kubín byl rozeným sběratelem – téměř v každé publikaci, která se jeho životem nebo dílem nějak zabývá, najdeme spolehlivě jeden a týž Kubínův citát, vzpomínku na kamarádku z dětství, od které slyšel svou první lidovou písničku: „Bylo mi asi osum let, dyž sem poprve slyšel lidovou písničku. Zpívalo ji děvče ze sousedství stejného věku, Emča Bartošová. Poslouchám, poslouchám udiven, a jako že mě to chytne do tenat. To byla jiná řeč než slyšeti všedně, nový svět představ, plný nevystihlého kouzla. Písnička mi vzrušila všechen cit, vzbudila ve mně neznámé dojmy. To děvče znalo eště asi pět šest jiných, všecky sem si na místě zapsal, a to byl můj první zpěvníček. Kochal sem se v něm nevýslovně, a odtud lidová píseň se stala mým dychtěním, sem jejím milencem dodnes.“[105]

O rok později si zakoupil Básně J. J. Kollára a pátral po dalších zajímavých autorech a spisech, odebíral časopisy Lumír, Osvětu, Ruch, Zlatou Prahu a Květy. „Pak sme študentíci měli zpěvný svůj kroužek o vagacích, a to už byl náš rejstřík lidových písní hezky bohatý. O písně slovanské sme jej rozhojnili, dyž nás pak alma pojala pod svá křídla.“[106] Sběratelství látek lidových uchvátilo Kubína od dětství.

Na Filosofické fakultě UK studoval mj. u prof. Jiřího Polívky, který jej velmi ovlivnil v potřebě hledat z velké části již ztracené kořeny lidové slovesnosti a který jej provázel při tvorbě Povídek kladských (viz dále). J. Polívka se stal poté dlouholetým redaktorem Kubínových etnografických prací. Studiu etnografie, folkloristiky a dialektologie se Kubín věnoval ale spíš soukromě.

Po absolutoriu filosofické fakulty v roce 1891 nastoupil na místo středoškolského profesora v Kutné Hoře, o rok později, v letech 1892 - 1902 pobýval na reálce v Českých Budějovicích, toto místo využíval k častým zajížďkám do Pošumaví a do Vitorazska, které bylo tehdy celé součástí Dolních Rakous, a to za účelem sběru lidových látek u tamní české menšiny pro plánované vydání folklorní sbírky.

V roce 1902 přesídlil do Jičína, kde začal pracovat na svých nejrozsáhlejších sběrech Podkrkonošských, odtud vyjížděl i do „Českého koutku“ v Kladsku. V Mladé Boleslavi působil od roku 1909. Nakonec se usadil v roce 1912 v Praze, v Truhlářské ulici. O jeho oblibě mezi studenty svědčí četná korespondence[107] (v příloze uvádíme alespoň jednu gratulaci J. Š. Kubínovi k jeho stým narozeninám od bývalého studenta z Truhlářské ulice, básníka Vladimíra Holana). Český a francouzský jazyk vyučoval až do roku 1925, kdy odešel do penze. I na tomto poli publikoval řadu cenných materiálů: byla to např. celá série francouzských učebnic, dva francouzské slovníky, vydal také francouzská dramata i antologii francouzské poezie XIX. století; po sedm let vydával populární časopis Causerie. Překládal nejen z francouzštiny, ale také ze španělštiny. Současně vydal 19 svazků sbírek lidového vyprávění a pohádek a pracoval rovněž na sběrech materiálů pro zamýšlené dějiny českého divadla; tento projekt musel bohužel kvůli nepřístupnosti vídeňských archivů opustit. Ve dvacátých letech uzavřel svou národopisnou tvorbu[108] a právě v této době se proměnil v plodného spisovatele. Zpočátku psal pohádky pro děti, po roce 1939 se věnoval vlastní autorské tvorbě. Debutoval ve svých sedmdesáti sedmi letech! Jednalo se už o rozsáhlejší prózu Hrozná chvíle.[109] Velkým inspiračním zdrojem mu i tady byly vlastní folkloristické záznamy a studie.

Léta 1903 - 1908 strávil v Kladsku za účelem národopisných studií, výsledkem byla sbírka Povídky kladské, jejíž první svazek vyšel poprvé v letech 1908 - 1909 jako příloha Národopisného věstníku, druhý svazek – také na pokračování – v letech 1910 - 1914. Při druhém, čtenářském vydání nesla sbírka už dnešní název Kladské povídky (Mladá fronta, 1948). Následovalo vydání Lidové kroniky kladské na Mladoboleslavské reálce[110], dále publikoval roku 1913 Lidomluvu Čechů kladských, v Českém čtenáři[111] vyšly v roce 1925 Kladské písničky, doprovozené poznámkami Jiřího Horáka.[112]

V roce 1926 vydal konečně České Kladsko, které bylo připraveno k vydání už v roce 1909.

Kubín v jeho úvodu poznamenal: „Spis tento je částí díla, jemuž jsem po léta věnoval mnoho úsilí, cílem snahy mé bylo zachovat naší paměti vše, co je ještě obsahem hlavy, srdce a života kladského Čecha: především jeho dialekt, povídku a píseň.“[113]

Jednotlivé kapitoly (Přehled dějepisný, Poměry náboženské, Milostná známost, Svatba, Chalpa, Kuchyně, Kladské děti, Oděv, Nemoc, Věk, Na hospodě, Toulačka, Kladština aj.) dokládají Kubínův nevyčerpatelný zájem o všechny oblasti všedního života lidí na zkoumaném území. Kapitoly nejsou jen drobnými sondami či naopak zevrubným výčtem pečlivě zaznamenaných faktů, jsou naopak dokladem autorova hlubokého poznání každodenního života tohoto „Koutku“, výsledkem pozorného, poctivého a osobně laděného mnohaletého zkoumání. Čtenáře zaujme text i po jazykové stránce – už tady se Kubín stylizoval do postavy kladského vypravěče. Hned v úvodu předznamenal svůj skeptický postoj k možnosti návratu kladského území Československé republice. „Z obou knih je zřejmé, že Kubín znal štrálské okolí a zejména „Český koutek“ velmi dokonale. Obě studie svědčí o autorově důvěrném styku s obyvatelstvem; Kubín věděl o každém kladském a štrálském našinci, pamatoval si, odkud pochází, jaký má věk a jaké povolání. Znal je tak, jak dobrý spisovatel zná postavy svého románu. Život pruských Čechů líčil přitom bez naivnosti a zjednodušování; jinak ani nechtěl a nedovedl, neboť jeho pohled byl prost romantických retuší a neupřímné prudérie.“[114]

O rok dříve vyšel výbor Kladské písničky (Kubínovi se na podnět „Českého pracovního výboru pro lidovou píseň v Čechách“[115] podařilo při sběrech v jižních a západních Čechách, v Roudnicku, Polabí, na Boleslavsku, Hořicku, Chlumecku, Vysokomýtsku, Jičínsku, Náchodsku, Podkrkonoší a Kladsku zapsat celkem 2278 písní, které jsou dnes jako rukopisná sbírka uloženy v Etnologickém ústavu AV. Pozoruhodné je, že obsáhlá sbírka K. J. Erbena čítá jen o 10 písní více! Musíme vzít navíc v potaz skutečnost, že Kubín měl práci ztíženou například už jen celkovými historickými a společenskými proměnami regionu za poslední století.

Tento úctyhodný materiál využil později při sepisování svých Jivínských rapsódií, např. v Srdci v bouři najdeme v každém čísle alespoň jednu písničku.

Kde má Kubínova soustavná sběratelská činnost své vlastní počátky? „Roku 1901 sem pojal náhlý úmysl poznat řeč a duchovní kulturu Čechů v našem sousedství na cizím území – Velenice, Kladsko […]. Pracoval sem tam mnoho let a vyčerpal všechnu kulturu duchovní. Zejména lidové povídky kladské vzbudily veliký ohlas odborného světa pro jejich bohatství látek a sytou mluvu lidovou. Proto sem se odhodlal stejné dílo načíti i v rodném Podkrkonoší […].“[116]

V Kladsku (jako ostatně i v jiných oblastech) studoval lidové zvyky, sociální strukturu i psychologii zdejších izolovaných Čechů. Po 150 let si tu totiž dokázali uchovat svou rodnou řeč i přes obrovské germanizační tlaky.[117]

Následovaly cesty ke štrálským Čechům (1926 - 1927), emigrantům hlásícím se k církvi bratrské reformované, žijícím v okolí města Střelína v pruském Slezsku.

Po první světové válce Kubín zamířil do Hlučínska (1928 - 1937). Lidopis Hlučínska se však dochoval jen v rukopise, Kubín sám několikrát vzpomíná, jaké všechny události překazily jeho knižní vydání.

Poznamenali jsme již, že vlastní autorské činnosti se J. Š. Kubín začal věnovat až po etapě sběratelské. Tato vášeň, díky které nám zůstal živě zachován alespoň zlomek „kladské halůzky“, vrostla do celého Kubínova díla - ani jeho prózy nejsou prosty lidové mluvy, humorek, ostrovtipu a všech výrazných charakteristik jeho lidových baječů. Právě tento přístup si získal nevšední a mnohaletou oblibu u čtenářů všech věkových kategorií, o čemž svědčí četná čtenářská korespondence.

Uveďme namátkou nejznámější díla autorská: knihy povídek Kudrlinky, Hrozná chvíle, Bouře nad hlavou jsou určena spíše pro dospělé, patří do okruhu tzv. rapsodií. Pohádkové knihy pro děti jsou klasickými adaptacemi folklorního podání. Patří sem např. Zlatodol (čtyřsvazkový soubor pohádek).

Uspořádal a vydal Národní pohádky B. Němcové (1926).

Kubínovo dílo bylo vysoce ceněno už za jeho života. Stal se mj. členem Královské české společnosti nauk (1934), mimořádným členem čtvrté třídy České akademie věd a umění (1946), čestným členem Národopisné společnosti ČSAV (1958), čestným členem International Society for Folk-Narrative Research (1962).

Při příležitosti výročí stých narozenin, ještě za plného zdraví, byl jmenován národním umělcem.

Přispíval do velkého počtu časopisů odborných, kulturních, regionálních, i do deníků: Věstník českých profesorů, Budivoj (České Budějovice), Das Magazin für die Literatur des In- und Auslandes (Lipsko), Česká Thalia, Jihočeské listy (České Budějovice), Květy Krakonošovy (Jičín), Národopisný věstník českoslovanský, Československá etnografie, Malý čtenář, Venkov, Český lid, Listy filologické, Čas, Panoráma, Nový život, Literární noviny, Náš domov (Opava), Sborník Muzejního spolku v Jičíně, Od kladského pomezí (Náchod), Host do domu, Rudé právo aj. Psal pod pseudonymy Josef Jič, Zorav, Kbn.

J. Š. Kubín – mezník české etnografie

Studium národopisu u Jiřího Polívky přesvědčilo J. Š. Kubína o potřebě hledat „zapadlé“ vypravěče lidových pohádek, povídek a písní a neztratit tak navždy spojnici mezi minulostí a budoucností. Ve své metodě se radikálně odlišuje od metod dřívějších, které ještě nesou patrný vliv J. J. Rousseaua (teze o původní čistotě a dokonalé přirozenosti lidu, stejně jako teorie bratří Grimmů o původních pohanských mytologiích, které stojí v pozadí všech současných pohádek, vyprávění, pořekadel, mudrosloví atd.).[118]

Přínos Kubína – metodologa ke sběratelství můžeme ocenit v několika zásadních bodech: především svou hlavní pozornost zaměřil na konkrétního člověka, na jeho sociální kontext, jazykový projev a způsob života vůbec, přičemž se nejedná o dichotomii, o separované zkoumání jednotlivých jevů, ale o komplexní a neoddělenou analýzu celého pozadí vypravěčství. Proto Kubín členil své sbírky dokumentující lidové vypravěčství podle místa a podle vypravěče, proto neváhal uvést i více variant téže pohádky, povídky či humorky.[119]

Pokusil se zpřístupnit současnému čtenáři nikoli pouze genezi konečné podoby vyprávění (už to samo o sobě je pochopitelně velmi cenné), nýbrž usiloval spíše o to odhalit všechny okolnosti, které mají na konkrétní výtvor rozhodující vliv a které jej činí neopakovatelným navzdory existujícím variantám. Vztah, který existuje mezi výtvorem a jeho lidovým tlumočníkem, „lidovým baječem“, který jej svérázně vždy znovu a znovu vytváří ve své fantazii, je tím hlavním, co Kubín ve svých studiích zdůrazňoval. Kubín neodděloval výtvor od vypravěče, cenil si každé varianty, každá totiž vznikla za jiné situace, která více či méně výrazně ovlivnila výsledný syžet.[120]

Kubín chápal folklor jako autentickou výpověď v určitém čase a prostoru, ovlivněnou dlouholetou tradicí, která se přenášela bez výraznějších změn z pokolení na pokolení a která tudíž nepotřebovala vnějších zásahů, sběratelových úprav a jakýchkoli jiných zásahů do textu. Kubín a jeho nejbližší spolupracovníci se postarali „pouze“ o zevrubný poznámkový aparát. A právě v tomto směru mají všechny jeho etnografické publikace svůj velký význam. Se svými zasvěcenými pasportizačními údaji o každém z informátorů, doplněnými komplexně pojatými studiemi o daném „úkrají“, lidovém zvykosloví a slovníkem, podal Kubín nakonec ucelený obraz života zkoumaného etnika, takže případní jeho následovníci mohou plynule navázat na hotově zpracovaný výzkum a věnovat se dále čistě jen vlastním studiím.

Ten největší obrat však spočívá nejen v důsledném zachování epického jádra příběhu, ale zejména v poctivém zachování konkrétní podoby jazyka v jeho přirozeném prostředí. A právě v tom byl přístup J. Š. Kubína novátorský.

V tomto světle pak ztrácejí na významu kritické poznámky předních badatelů (v čele s V. Tillem), hodnotících kladské látky jako opisy nebo přinejmenším produkty závislé na vlastní dřívější čtenářské zkušenosti vypravěčů. Na půdě časopisu Slavie se rozpoutal téměř souboj V. Tilleho, J. Š. Kubína a J. Polívky, kterému bychom měli alespoň v té míře, v jaké je to podstatné pro naše téma, také věnovat pozornost.

Polemika J. Š. Kubína s V. Tillem

Kladské povídky nebyly přijaty celou odbornou veřejností. Notné výhrady k nim měl především Václav Tille[121] (a nejen k nim – na jeho soustavnou kritiku reagoval Kubín spálením posledního dílu svých Lidových povídek z Podkrkonoší. Tato podkrkonošská sbírka nezaznamenala kupodivu žádný čtenářský ohlas - Kubín to dává za vinu akademickému, nečtenářskému vydání.[122] Už v roce 1914 píše Tille v Národopisném věstníku studie o hodnotě českých sbírek: „Mimoto čím dál víc se projevovala závislost českých povídek vyprávěných na povídkách tištěných, zkoumáním sbírek mizela důvěra v způsob sbírání a konečně jsem ztratil nadobro víru ve zvláštní pohádkový svět vytvořený ,lidem’. Nabyl jsem přesvědčení, že látky ústního podání jsou původu knižního a velmi různorodé. Jen útvar, v kterém vypravěči látku podávají, má svoji hodnotu, buď osobitostí vypravěče, neb vlivem několikerého přenášení v té vyprávěné podobě.“[123]

Tille tak ovšem přehodnotil i své dílo, svůj starý rukopis zničil a pokusil se o „kritický rozbor materiálu“. Z této pozice pak kritizoval (byť nepřímo) i J. Polívku: „Výběr látek ze všeho toho, co sbírky obsahují, není udělán podle nějaké soustavy. Staré dělení na ,pohádky’, ,pověsti’ a tak dále je právě tak zbytečné, jako rozeznávání pohádek mytických, legend, satir apod. Řídil jsem výběr jen praktickými ohledy…“

Tille má v závěru své sbírky abecední soupis, který obsahuje tyto oddíly: „abecední seznam lidových pohádek podle hesel“; „rozbor sbírek, ze kterých jsou povídky vybrány“; „ocenění jich“; „výčet textů pro abecední soupis neužitých“; „abecední seznam všech hesel z obou částí s hojnými odkazy různých hesel“. Výsledkem je tedy maximální nepřehlednost – tento soupis jako by předpokládal znalost všech pohádek podle názvů, protože jinak v něm vyhledávat nelze. Na rozdíl od Kubína (a Polívky), kritizovaného za neodbornost, postrádá tato jinak obsáhlá sbírka přehlednější členění po krajích, po oblastech nebo alespoň po vypravěčích – tuto cestu užil právě Kubín a zdá se být řazením nejpřehlednějším. V tomto ohledu můžeme sledovat patrné vedení J. Polívky.[124]

Tille hodnotil první vydání Lidových povídek z českého Podkrkonoší kladně – v roce 1926 v časopise Venkov, o tři roky později je naopak odmítá v časopise Slavie.[125] Tato studie je známá především tím, že Tille v ní několikrát zdůraznil velkou závislost Kubínových vypravěčů na knižní předloze, a Kubínovu dlouholetou práci a její přínos tak zlehčil. V. Tille byl však hlavně teoretik, pomineme-li vlastní několikadenní terénní výzkum na Valašsku (vzniklý soubor sběrů doprovodil vlastním látkoslovným komentářem, pasportizační údaje o informátorech jsou ale příliš stručné a neosobní), své vědecké poznatky stavěl na zcela jiné zkušenosti.

Jedním z hlavních rozdílů mezi oběma etnografy byl už samotný přístup ke sběratelství. Zatímco Kubín si „svoje úkrají“ prozkoumal dopodrobna ze všech stran, sžil se s místními vypravěči a často se sem i po několik let vracel, aby doplnil své předchozí výzkumy o nová fakta[126], Tille podnikl jen jediný, několikadenní terénní výzkum a jinak se věnoval hlavně teoretickému bádání, srovnávacím metodám apod.

V dopise zaslaném 11. 11. 1925 se Tille omlouvá: „Velectěný pane, vrátil jsem se teprv dnes z Italie – promiňte, že jsem tedy nemohl dřív odpovědět. Vyjel bych si s Vámi velice rád, poslechnout některého z Vašich vypravěčů, prominete však, že to nemohu učinit v nejbližší době: mám tolik věcí vyřizovat po víc jak půlletní nepřítomnosti v Praze, že opravdu počítám hodiny. Jakmile se však trochu uvolním, vyjedu si velmi rád a budeme mít příležitost pohovořit si o thematu, jež nás oba tak živě zajímá. Jsem cele Váš […]“ Kubín si na okraj připsal: „Ani na trojí mou pozvánku nevyhověl.“

Jeho význam pro srovnávací dějiny literatury je nesporný, porovnáme-li však preciznost sběrů či úroveň výsledného uspořádání Soupisu českých pohádek[127] s lidovými sběry z Podkrkonoší nebo Kladska, rozdíly jsou markantní: Kubín sbíral nejen pro účely čistě vědecké, své sbírky zamýšlel vydat i pro běžného čtenáře – laika, který se v nich měl snadno orientovat; povídky jsou v nich uspořádány podle místa (jednotlivých vesnic) a vždy jmenovitě připsány konkrétnímu vypravěči. Naproti tomu Tille zvolil nepřehledný abecední seznam .

Kubín byl však nařčen i z neautentičnosti látek, které zapisoval z „úst lidu“. „Tille snižuje jeho předpoklad, že lid je bezděčným nositelem dávných zbytků národní lidové kultury“ [128]

Bez zajímavosti není rovněž Tilleův pohled na Kubínovy vypravěče a jejich svérázné hodnocení: „Číselně vede Anna Kulíčková, stařena z jičínského chudobince, jejíž způsob vyprávění Kubín chválí. Sedm jejích povídek pochází cele neb částečně ze sbírky Němcové, osm ze sbírky Radostova, povídka O putující mrtvole (č. 61) je odnož čísla 123 ze Zrcadla pošetilosti a číslo 64, Soud o uvařená vejce, nápadně se shoduje s číslem 7 u B. Václavka (1898), takže lze předpokládat společný pramen. Zbývá sice ještě dost čísel, jejichž přímý pramen neznáme, jež však přesto plní podezření. Kulíčková jinak vypravuje romantické i humoristické látky schválně hrubě, i lascivně, má i řadu žertů. V romantických povídkách jsou u ní nápadny individuální zvláštnosti.”[129]

Zejména tyto zjednodušující a povrchní soudy se Kubína dotkly nejvíce, neboť si svých vypravěčů cenil především jako lidí, až na druhém místě teprve jako informátorů.

Tille napadá Kubína i v problematice vhodnosti zapisování žertů a anekdot, z údajného nesmyslně častého opakování všelijakých „drobností“ o strašidlech, o duších, hastrmanech, světýlkách, divých ženách atd. Ani tady si nejsme zcela jisti záměrem jeho kritiky: Kubín pochopitelně nepublikoval všechny své zápisy, jejich počet naopak výrazně zredukoval a usiloval hlavně o objektivní podání tradovaných látek, jejich frekvence a míst výskytu.

Tille shrnuje: „I když sběratel svými sbírkami nedosáhl toho, čeho dopřál, mají přece cenu pro studium tím, že to, co bývalo v různých úpravách považováno za národní, bezděčně lidem ústně dochovanou prastarou tradicí, nejsou než ozvěny tisků z nedávné doby.” Jedním dechem dodává: „Polívkovy poznámky řadí se k nejlepším pracím toho druhu v cizině.“[130]

V narážkách na nepůvodnost tradovaných a sběratelem zapisovaných látek však Tille zcela opominul Kubínův hlavní záměr, totiž zaznamenat nejen tradici předků, ale více než to tradici živou, tradovanou přímo před očima sběratele, dále dotvářenou a vlastně opět nově vznikající. Nemá tedy smysl kritizovat Kubína za práci s takovým typem zdrojů. Tille však ze svého stanoviska, ze kterého se vyslovoval proti údajnému epigonství a kopírování předlohy, neustoupil.

Jaká byla reakce J. Polívky? Na výtky profesora Tilleho nabídl Polívka vysvětlení stanoviska své práce komentátorské a ediční, opravil a zesměšnil teze prof. Tilleho o veškeré příbuznosti látek a dodal, že nalézt jeden jediný společný pramen je nadlidské úsilí. Především však radikálně zavrhl sebejisté kritikovo tvrzení o kopírování tištěné verze pohádek do ústní lidové slovesnosti („mnohem nesnadněji lze určitě tvrditi, že ústní podání vzešlo z jisté předlohy tištěné...“[131]).

Kubín k tomu dodal: „…odmítl jsem vypravěče, nutící se do mluvy knižní, ač i jejich čísla byla zajímavá…“[132] Tato Kubínovy poznámka je velmi důležitá. Zde ji uvádím jako reakci na Tilleovy výtky k neautentičnosti Kubínových zápisů lidových vyprávění, později se k ní ještě vrátím, až bude řeč o Oldřichu Sirovátkovi a o jeho tezi (v korespondenci zaslané Jaromíru Jechovi), ne nepodobné výroku V. Tilleho.

Důležitý argument viděl Kubín v jednoduché skutečnosti, že kladský vypravěč jednoduše literární předlohy neměl, a ten, u kterého by se přece jen po generace uchoval nějaký český tisk, na něj neměl čas. Je troufalé se proto domnívat, že vypravěči jen převyprávěli pohádky, které si dříve přečetli: „Můj otec nikdy nečetl – až na udanou výjimku, […] a tedy také neznal ani jedné pohádkové sbírky. Totéž platí o jeho matce měrou ještě vrchovatější (chudičká chaloupka v Podhradí) [...]. Mohl ovšem i z vojny něco získati, pobyl v letech padesátých minulého století v Mohuči, Uhrách, Sedmihradech. Ale to sotva byla čísla z Němcové, z Radostova […] Ba kdyby ta knížka byla jen tak lehko zdrojem pohádkářů, stál by z těch, koho vskutku čtli, anebo čtou, aspoň jeden za každým rohem [...] Není lidovému člověku tak lehké, přečíst a povídat.”[133]

Kubín, stejně jako B. M. Kulda ovšem neupravoval to, co zapsal, nezbavoval zápisy jejich autenticity, naopak ji věrně dokumentuje a zajímá se vždy na prvním místě o vypravěče (hovoří o tzv. mluvní psychologii ve vypravěčově podání), poskytuje o nich důležité údaje sloužící jako výborný pasportizační materiál; podává tak dílo vědecké a soustavné, zároveň však otevřené pro možnosti dalšího výzkumu.

Augustin Seifert píše v jednom kubínovském článku o přijetí Kubínových sbírek lidových podání: „Neméně rozruchu způsobily o čtrnáct let později Lidové povídky z českého Podkrkonoší. V této sbírce je však zachycen toliko jih Podkrkonoší, jakkoli obsahuje 600 čísel. Sever opublikován nebyl – vlivem Václava Tilleho – říká J. Š. Kubín - kdyby byla vyšla tato další polovina podkrkonošských povídek, nebyla by mohla být vydána práce Tilleho- [...].“[134]

Na závěr chci ještě připomenout jiný Tilleův soupis – povídky sebrané na Valašsku,[135] kde Tille prokázal na více místech poněkud přezíravý vztah ke svým informátorům.

Kubín svým přístupem reagoval na současnou podobu české folkloristiky. V roce 1891 založil Čeněk Zíbrt časopis Český lid. Hned v prvním čísle nabádá v úvodu k tomu, aby se začalo sbírat folklorní materiál co možná nejdříve.

Zájem o české menšiny

Kubínovy cesty za kladskými Čechy začaly poté, co získal učitelské místo v Jičíně. Rozjel se tedy do Kladska, kde bádal několik let, přesně od roku 1903 do roku 1908 – tehdy začíná v Národopisném věstníku českoslovanském vycházet na pokračování první díl jeho Povídek kladských.

Když „vyčerpal všechnu lidovou kulturu duchovní“, zamířil do Podkrkonoší. To mu bylo také nejbližší, i vypravěče se mu dařilo získávat snadněji. Pohyboval se tu daleko snadněji a zvládl neporovnatelně rozsáhlejší území a zapsal daleko více lidových látek u početnější skupiny vypravěčů. Konzultoval také s předními českými spisovateli, kterým bylo toto prostředí rovněž blízké, např. s K. V. Raisem.[136] Vrcholem podkrkonošských sběrů je dvousvazkové vydání Lidových povídek z Podkrkonoší.

„Poté mě zlákali Češi štrálští,“[137] píše Kubín v úvodu ke Kladským povídkám. Plodem tamního, opět několikaletého národopisného zkoumání, je kniha České emigrantské osady v pruském Slezsku.[138] Toto lidopisné dílo opět představuje kompletní studii o životě, folkloru, náboženských specifikách zdejší české komunity žijící v okolí města Štrálu (Střelín), kam utekli v polovině 18. století, „aby tu mohli svobodně pěstit víru svých otců“[139] a kde založili několik osad a vesnic.

Po první světové válce připadlo Československé republice mj. Hlučínsko na severní Moravě s osídlením lašských Moravců. Odvedl stejně precizní práci, která obsahovala mluvnici, slovník, vlastní povídky a písně. Kubín práci předložil Královské společnosti nauk v roce 1939, ale ta od vydání z finančních důvodů prozatím (po dobu okupace) opustila. [140] Části hlučínského lidopisu nakonec za války spálil, jak říká, bylo tam mnoho protiněmeckých pasáží. Zbylé pasáže připravované knihy najdeme v osobním fondu J.Š. Kubína.

Terénním výzkumem v Hlučínsku Kubín završil svá etnografická studia a nadále už z nich „jen“ čerpal v rámci své vlastní autorské produkce, což se týká především pěti svazků slavných jivínských rapsódií.

V literární pozůstalosti najdeme také dosud nevydaný Lidopis dědiny Křelina, k vydání připravený roku 1918. Studie obsahuje větší oddíl humorné lidové poezie, jsou tu zejména tzv. poštěvačky a jiné humorky. Vesnice Křelina je Kubínovi velmi blízká, byl rodákem z blízkého okolí a právě na tomto území se poprvé učil správně přistupovat ke svým lidovým „baječům“ a k jejich vypravování.

Kladské sběry

„Přece však jedna kniha zbyla dosud aspoň starším lidem, jest tištěna jejich srdci, mluví k nim dosud dávným jazykem rodným, ještě tak svérázným a bohatým – jest to kniha pohádek a zkazek zděděných od otcův a dědů. V té čítávají nazpaměť za černých hodinek a zimních večerů, kniha ta pomáhá udržovati jazyk český v lůně rodin,v jímavé poesii její osvěžují zraněná často srdce svá, stránky její kouzlí jim do duše smavou vidinu štěstí. A z knihy této hleděl jsem zachytiti díl podstatný, spěchávaje po léta s dechem utajeným, se srdcem ztišeným do tohoto kraje čarovného, jenž v cizí záplavě dosud tak intimně a domácky mluví k české duši…“[141]

J. Š. Kubín se rozhodl poznat Kladsko, tamní český lid na samém začátku dvacátého století. Zamýšlel sice nejprve prostudovat folklor a způsob života jiného českého etnika žijícího za hranicemi, ve Vitorazsku, ale už po roce svého středoškolského působení v Českých Budějovicích byl převelen na reálku do Jičína. A právě odtud podnikl první průzkumné cesty na území Kladska.

Nebudeme podrobně líčit to, co se objevuje v každé studii nebo článku věnovanému národopisné činnosti Kubína – všechny vycházejí z jeho Českého Kladska a víceméně jej citují; zaměříme se na přínos jeho mnohaletého neúnavného bádání v Kladsku, později už jen v „Českém koutku“ a pokusíme se zpřístupnit dobové ohlasy na tuto jeho činnost, ať už ze strany jeho kladských přátel nebo odborné veřejnosti. Čerpali jsme i z velkém počtu čtenářská korespondence v pozůstalosti.

Kubín sbíral v Kladsku také lidové písně, které i s notovými záznamy vydal v roce 1925 pod názvem Kladské písničky. I ty zaznamenaly mnoho kladných ohlasů.[142]

Kubín pracoval na sběrech písní také v souvislosti s nově vydávanými pokyny a pravidly pro sběr folklorního materiálu – byl to např. leták s názvem Lidová píseň v Rakousku (Účel podniku a pokyny sběratelům), rozšířený Českým pracovním výborem pro lidovou píseň v Čechách v prosinci roku 1906, kterému na začátku 20. století předsedal dr. Otakar Hostinský. V pokynech je zdůrazňován především přísně vědecký ráz vydávaných sbírek folklorních hudebních projevů, k čemu má právě tato informační brožura napomoci. Dále je důraz kladen na urychlení sběrů pod heslem „čím dřív, tím líp“ – plně odpovídá Zíbrtovu pojetí Českého lidu. Hlavní bod programu, který Kubín svým sběratelským dílem také naplňuje, je „zaznamenati z úst lidu to, co dosud nebylo objeveno neb aspoň uveřejněno.“ S tímto ryze kritickým přístupem k materiálu samozřejmě souvisí také požadavek zapisovat originál bez vlastních zásahů do textu a jeho úprav sběratelem – „Texty písní zapisovati jest úplně podle výslovnosti lidu a nevylučovati ani hrubých, třeba i neslušných textů a výrazů.“

Dobové hodnocení Kubínových sběrů

Ohlas na obsáhlé Povídky Kladské (a posléze na druhý díl Kladských povídek) byl, jak jsme uvedli výše, značný. Osobní fond J.Š. Kubína ukrývá velké množství děkovné korespondence. Je to korespondence od Kubínových přátel, ale zejména od čtenářů. Hronovský učitel Alois Jirásek (jmenovec slavného autora románu U nás), píše Kubínovi: „Před vánocemi jsme provedli s dětmi střední školy v Hronově scénku ,Vánoce na kladském pomezí’ podle Vaší studie ,České Kladské‘. Děti, mezi nimiž je mnoho kladských Čechů, velmi zajímalo, v kterých letech jste v Kladsku pobýval.“ [143]

V období hlavní etnografické aktivity v Kladsku ve dvacátých letech 20. století dostává Kubín řadu povzbuzujících dopisů plných rad, doporučení či námětů, jak objevit další folklorní materiál.[144]

Povídky kladské našly odezvu už během svého prvního vydání v letech 1908 - 1909 a 1910-1914 na stránkách Národopisného věstníku českoslovanského. V čtyřicátých letech se uvažuje o druhém vydání úspěšné sbírky, které iniciuje sám autor, ale vše komplikuje válka. Redaktor Vyšehradu Ladislav Kuncíř vysvětluje v dopise z 28. 2. 1943 Kubínovi, proč musí nakladatelství od úmyslu vydat Kubínovu čtenářsky oblíbenou folklorní sbírku upustit.[145]

Ohlasy zaznívaly i ze samotného Kladska. Jako příklad uveďme dopis kladského Čecha z Levína, zaslaného Kubínovi během jeho kladských výzkumů. Celý jej uvádíme v Příloze.

Na Kubínovy sběry reagovala v letech 1958 - 1964 také Františka Semeráková (naroz. r. 1891) z Olešnice v Orlických horách.[146] Vzpomíná na své dětství, kdy chodívala z Malé Čermné do měšťanky do Náchoda a kdy potkávala Kubína jedoucího na kole do „Českého koutku“.

V korespondenci najdeme mnoho obdivných a vzpomínkových dopisů nebo pohlednic (často zasílaných přímo z Kladska). Josef Zídka mu píše např. tato slova: „[...] jednak jsem slýchal o Vás i v Kladsku, v Nouzíně, na Bukovině i jinde, kde si na Vás dosud rádi vzpomínají.“[147]

Augustin Seifert píše v jednom novinovém článku: „[...] Konečně v roce 1908 vycházejí Povídky kladské [...]. Vzbudily sensaci nejen svým obsahem, nýbrž i rozsahem látek a způsobem epického vyprávění. Kubín přísně a přesně zachoval originalitu lidové verse do poslední hlásky, všechny zvláštnosti fabule i jejího podání a vyzvedl fonetickou tvářnost lidového vyprávění, tak důležitou pro jednotu jejich formy a obsahu. Tím se mu podařilo ve čtenářích vyvolat plnou sílu dojmu [...]. Těžko si představit potíže, s jakými sbírky vznikaly. Hledat po horách a dolech vypravěče, toulat se hned o hladu [...], jednou vypravěč nebyl doma, podruhé mezitím umřel[148] [...]. Kubín měl problémy také u sazečů v tiskárně – podezřívali ho, že ani neumí česky [...].“[149]

Věra Karlíková píše o Kubínových sbírkách v roce 1962 tuto recenzi: „[...] Jsou vzácným dokladem o životě lidového vyprávění. Patří k nejrozsáhlejším sbírkám lidové prózy ve světové literatuře, vynikají přesností zápisů a zpráv o vypravěčích. Kubínovo folkloristické dílo je víc studiem lidové přítomnosti než jen uchováváním odedávna tradované lidové slovesné kultury. V porovnání s díly klasických evropských pohádkářů je unikátním dokladem o proměnách, jakými prochází lidové vyprávění v konkrétní historické situaci [...].“[150]

Známý český folklorista Oldřich Sirovátka shrnuje Kubínův přínos takto: „[...] vytvořil nové, moderní metody zápisu lidové prózy a díky tomu mohl osvětlit toto umění zcela nově, neočekávaně a sytě.“[151]

V jednom z dopisů O. Sirovátky je vyslovena velice zásadní myšlenka: „[…] Je otázka, zda čtenář nečeká také něco jiného, totiž analýzu vlastního Kubínova sběratelského díla, jeho metody, zařazení do dobových a našich a mezinárodních souvislostí sběratelství a folkloristiky, atd., konfrontaci jeho metody s dnešními požadavky… Mně osobně např. dodnes není jasné, nakolik byl Kubín autentický, věrný a nakolik upravoval, vybíral, nebo nakolik se liší jako sběratelský modus operandi na Kladsku od Podkrkonoší nebo Hlučínska […].“[152]

Metody sběru

„ Chcete-li získat lidové povídky, nesmíte jít na lidi s bubnem. Sběratel není řezník, který přijde do vesnice a křičí do otevřených dveří: Máte krávu na prodej? Je třeba nejdřív nalézt důvěru lidí, zbavit je rozpaků, musejí mě pokládat za svého a pak teprve budou vyprávět tak, jak jsou zvyklí ve svém domácím prostředí!“[153]

Kubín důsledně dodržoval veškerá metodologická doporučení týkajících se sběrů ústní slovesnosti. Bohumil Novák píše ve své studii Autor lidových baječů J. Š. Kubín[154] také o metodách našeho předního folkloristy a jeho přístupu k vypravěčům. „Z tohoto přesvědčení o svébytnosti konkrétního jazykového projevu jakožto uměleckého slovesného útvaru (sui generis) plyne i Kubínova sběratelská metoda: neupravovat, nestylizovat, a tedy nezkreslovat, nýbrž zachovat lidovost, zachovat jazyk a tedy i sepětí s hovorovou lidovou mluvou. Za tyto znaky své tvorby byl Kubín v roce svých stých narozenin jmenován národním umělcem.“

Ale již dlouho před tím byl Kubín se svou metodou dáván za příklad všem, kdo by se pokusili bádat na poli ústní lidové slovesnosti, a těm, kteří by také projevili zájem o sběratelskou činnost.

Kubínovy sbírky jsou cenným předpokladem další badatelské činnosti – právě díky tomuto způsobu podání můžeme i my nyní, na začátku jednadvacátého století sledovat a dále zkoumat lidové tradice, zvyky a obyčeje, každodenní způsob života vypravěčů.

Kubín migrační teorii pohádkových motivů značně rozšířil: jím zapsané povídky a pohádky jsou svědectvím o lidové básnivosti jeho baječů, o její svébytné existenci. Jsou to skutečné lidové a nikoli umělé a přetvořené báchorky, které nám předkládají např. Erben a Němcová. Konečně nám Kubín dokazuje, jak podstatné je hledat originál a nejen přetvářet folklorní materiál k obrazu svému. Kubínovy vypravěči si vybírají jen to, co je opravdu kdysi zaujalo, když sami slyšeli tato vyprávění od svých předků nebo od sousedů, a co je v jejich každodennosti stále živé, poučné, zábavné, kvůli čemu stojí za to scházet se na dračkách, chodit na „toulačky“. To, co zapomněli, neváhají doplnit, domyslet, zkombinovat, což činí z výsledného výtvoru neopakovatelný příběh, často bizarně poslepovaný dohromady, který ale ničí mýtus lidovosti, jak nám jej odkázalo národní obrození. Naopak ukazuje na reálnost tradování lidového materiálu.

Přínos jeho metody je především v zpřístupnění neupravených, autentických folklorních podání široké čtenářské veřejnosti i odborníkům. [155]

Kubínovy terénní výzkumy

Už několikrát jsme zmínili Kubínův postup při terénním výzkumu. Znovu zdůrazněme a na korespondenci doložme lidský rozměr jeho práce.[156] Odborná veřejnost v Praze a stejně tak kladští Češi si vážili jeho způsobu práce, shromažďování materiálu.

Především však Kubín díky onomu podstatnému lidskému rozměru své práce pronikl brzy do jádra vypravěčských kolektivů a nemusel se tak dlouho potýkat s přirozeným ostychem vypravěčů, jako hlavní překážkou folklorních výzkumů.

Vše podstatné o terénních výzkumech jsme již uvedli v kapitole Životopis J. Š. Kubína.

V rozhlasovém pořadu, který byl odvysílaný 10. 10. 1944 u příležitosti Kubínových osmdesátých narozenin a který připravil František Kožík, zazněla mj. tato Kubínova slova (na dotaz, co ho vlastně přimělo ke sbírání lidových pohádek a povídek) : „[...] Nešlo mi jen o sběr pohádek, já jsem studoval celý soubor lidové duchovní kultury, který v sobě zahrnuje mimo dialekt taky píseň, zvykosloví, ovšem i pohádku. A ty pohádky a povídky měly být jenom lidovým dokladem pro mou odbornou práci mluvnickou, ty nebyly zapisovány samy pro sebe [...].“

Na další otázku redaktora směřující k tomu, jak vlastně Kubín sbíral texty, on odpovídá: „[...] Povím Vám to krátkými slovy: přijdu do neznámé vsi, tam se delším pobytem pomalu seznámím se svým okolím, vyptám se třeba v hospodě, kdo umí zpívat, nebo vypravovat, a jak si takové lidi zjistím, ihned se s nimi hledím seznámit. Pomalu si je začnu ochočovat. Je-li to nějaký děda, vezmu ho na pivo, nabídnu mu uctění, a je pomalu můj. Ovšem staly se aj náhody, potkal jsem třeba babičku, hrabala v lese, a tak jsem psal hned na místě, na koleně [...] No, hledím z něho všechno vyčerpat, všechen obsah duše, a vedle něho si pomalu dělám zásobu nových lidí… Chodím za nimi všude, třeba ráno v šest hodin na pastvu, kde po libosti vyzvídám od strejce i babky [...].“[157]

Zápisy (stenografické) z terénních výzkumů

Kubínovy zápisy lidových vyprávění zaznamenávají věrně nejen podání samo, jeho obsahovou složku, ale také složku jazykovou. Novodobá česká vědecká folkloristika klade důraz na tyto věrné zápisy a také proto si velmi cení Kubínových metod a dává je za příklad.

Tyto neupravované terénní zápisy umožňují plastický dojem celé situace během samotného vypravování, které je vždy záležitostí velice intimní. Proniknout k vypravěči tak blízko, je opravdu značně složitá a dlouhodobá záležitost, což můžeme potvrdit z vlastní zkušenosti v „Českém koutku“ v Kladsku. Způsob Kubínových záznamů umožňuje navíc představit si i vypravěčův jazykový přednes a jeho povahu.

Kubín neměl k dispozici nahrávací zařízení, proto jsou jeho terénní zápisky pořizovány často stenograficky, ve snaze o co nejvěrnější záznam slyšeného. Při namátkové sondě do edice a do jeho terénních poznámek pozorujeme naprostou shodu.

Kladský vypravěč

„…I ty staré hlavy, tlumači lidových tradic, odcházejí pomalu a nebývá za ně platnějších nástupců – zejména tu, kde se cizí škola, cizí prostředí státní zmocnilo všech vlivů a jen po svém formuje lid. Odešli Obst, Středa, Kříž, Jirman…, odešla Šrůtková, Langrová a jiní, kdož mi po léta s nelíčenou ochotou rozdávali ze svých pokladů…“[158]

Fenomén kladského vypravěčství

Začněme kapitolou z Českého Kladska, kde Kubín věnuje svým kladským vypravěčům nejednu pasáž. Zvláštní vzpomínku najdeme v kapitole „Povaha lidu. Živá kniha“:

„Jan Obst! S které stránky ho načíti? Je vždycky stejně zajímavý, ať jako dychtivý čtenář a vypravěč, ať jako zpěvák písní příkladných i lidových plampaček, neb i humurista, ,mistr nad mistry vyučený’. Žert a šprým ho ni na chvíli neopustí. Zanícený tlamač lidové tradice i sám duch básnivý a mudrácký – šeno má z dochtipu. Studánka jeho je vždy plná, nedoberná. Ba, jakoby chtěl duchovní úhor kladských Čechů opatřiti jen sám, sám, sám!

Hle, jak ho cení vlastní jeho sousedé: Och jej, o jej, to je starej hrdlouhář! (vypravěč); huba jako berlička; takovej báječnik, bajka stará, že mu není veusi roven; ten nemá jen slámu hlauje, taky trochu sena! A co šelmováni dovede hned usmyslit, to sjet neviďal! Smíchy bejváme aš tuhý. Ten to umí s pruni klasy, och ty buchty! Takovej povida, pojdal by vod rána do večera a zasej naspátek…“[159]

Kubín našel v Kladsku několik desítek skvělých vypravěčů, ale právě zmíněný Obst byl jedním z jeho nejmilejších kladských figurek. K dalším patřila např. Anna Šrůtková[160], Kříž z Bukoviny nebo Václav Jirman z Nouzína. „I mezi Kladskými potkáš takové. Jsou to rozumci a humoristi, povídkáři a zpěváci, všichni živá kniha, jež se ochotně hlásí ke slovu tam, kde duševní žízeň pálí nejvíce. Sám přítel osud je poslal lidu, aby mu byli náhradou v kulturních újmách…“[161]

Kubín mezi ně svým lidsky přirozeným přístupem zcela zapadl. Kladští ho zvali dokonce i na své toulačky. Na závěr této kapitoly je dobré znovu si připomenout citát z Čapkových studií Marsyas, kde se mu podařilo výborně vystihnout kouzlo a zároveň potřebu vyprávění, potřebu a rozkoš z mluveného slova.

Vznik čtenářské edice kladských povídek

Jiří Polívka přišel s nápadem uspořádat kladské folklorní látky podle jednotlivých vypravěčů a podle míst, kde je Kubín zapsal.[162]

Jiří Polívka se nadšeně ujal editorské práce na Povídkách kladských. Svědčí o tom nejen výsledek (první vydání Povídek kladských v letech 1908 – 1909 a 1910 – 1914), ale také korespondence s J. Š. Kubínem z let 1907 – 1926.[163]

Polívka opatřil Kubínovy povídky obsáhlým kriticko-bibliografickým komentářem, který byl určen především odborné veřejnosti. Zachoval přitom prvotní podobu Kubínových terénních zápisů.

Jaromír Jech, editor třetího vydání Kladských povídek pracuje s textem poněkud odlišně – chce jej více zpřístupnit nejen badatelům, ale i obyčejnému čtenáři. Omezuje se především na srovnávací poznámky, které mají poskytnou základní orientaci v rozšíření pohádkových motivů v nejznámějších světových pohádkových sbírkách.

V edičních poznámkách vysvětluje Jech pravidla transkripce, kterou se třetí vydání Kubínovy sbírky (1958) odlišuje od prvých dvou. Jech Kubínův materiál přizpůsobuje více jeho obsahové stránce. „Je tedy žádoucí rozhodnout se pro takový způsob přepisu hlásek a jejich skupin, který by nenarušil charakter nářečí a který by zároveň ulehčoval čtení.“[164] Vychází přitom z nových požadavků kladených na fonetický přepis.

Vysvětluje, v čem navazuje na kriticko-bibliografický komentář Jiřího Polívky z prvního vydání Povídek kladských a na co klade oproti Polívkovi hlavní důraz v třetí verzi kladských sběrů.



[104] KUBÍN, Josef Štefan. Baba nad čerta. Praha: Baobab, 2001.

[105] KUBÍN, J. Š. Kladské povídky. Praha: SNKLHU, 1958.

[106] CHALOUPKA, O. Vypravěč Josef Štefan Kubín. HK, 1966, s. 13.

[107] V literární pozůstalosti Jaromíra Jecha jsme objevili milou vzpomínku Jana Buchara, bývalého žáka J. Š. Kubína, na svého učitele, kterou uvádíme v Příloze. [„Plním s radostí…“ LA PNP, osobní fond Jaromíra Jecha, kp., dopis Jana Buchara z 21. 9. 1988]

[108] Za okupace zničil Kubín k vydání již připravený lidopis Hlučínska a v souvislosti se sporem s V. Tillem i materiál ke třetímu dílu Lidových povídek z českého Podkrkonoší.

[109] Za knižní prvotinu lze v určitém pohledu považovat i črtu Po stopách Svatopluka Čechu (1926).

[110] KUBÍN 1910.

[111] „Český čtenář“ – spolek pro vydávání a šíření poučné i krásné četby české, založen roku 1907.

[112] Uvedené tituly byly již předmětem předchozích poznámek.

[113] KUBÍN 1926, s. 8.

[114] VŠETIČKA, František. Josef Štefan Kubín. Praha, 1986, s. 24.

[115] Otakar Hostinský, ředitel Českého pracovního výboru Pro českou píseň v Čechách, se k vydání Kladských písniček vyjádřil v dopise Kubínovi takto: „[...] Co se týká Kladských písní, rozhodli jsme se, že je do sbírky přijmeme přesto, že nasbírány jsou za hranicemi Čech, pro jejichž území je výbor náš ustanoven. Vždyť etnograficky patří písně ty k Čechám.“ [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis z 23. 7. 1907]

[116] KUBÍN 1958, s. 9.

[117] Viz dále, kapitola Specifika české menšiny v Kladsku.

[118] Srovnej NOVÁK, Bohumil: Autor lidových baječů Josef Štefan Kubín. In [LA PNP, osobní fond J. Š. Kubína, práce etnografické a jazykové, ediční. Neotištěno, rkp.]

[119] Viz dále, kapitola Kladské sběry.

[120] To jsem se snažila doložit v kapitole věnované kladské povídce.

[121] Václav TILLE (1867 - 1937), český historik, divadelní a filmový teoretik a kritik, profesor srovnávacích dějin literatury, sběratel a teoretik lidové slovesnosti. V předmluvě k Soupisu českých pohádek píše toto: „Dohodli jsme se kdysi s prof. Polívkou, že učiníme soupis českých pohádek. Prof. Polívka si vybral pohádky slovenské a vydal jich již dva svazky v Turčianském Sv. Martine “ In TILLE, Václav. Soupis českých pohádek I. – II. Praha, 1937. Tille srovnával pohádkové sběry Kuldovy z Valašska s látkami cizího lidového podání. Roku 1888 přijal doporučení Fr. Bartoše a sám se rozjel na Moravu do Valašska. Tady se začal zajímat o to, jak umělá literatura zpětně ovlivňuje folklor. Jeho příští studie zjišťovaly vliv beletrie na vznik lidových pohádek a pověstí a staly se předmětem kritiky namířené právě proti J. Š. Kubínovi.

[122] Svůj podíl má na tom ovšem i celková úprava sbírky, použitá grafika atd. Protože na první pohled byla „nečtenářská“ i první edice Povídek kladských, která se naproti tomu ujala mezi širokou veřejností ihned.

[123] In: Slavie, IV, 1926, s. 100.

[124] Jiří POLÍVKA v korespondenci s J. Š. Kubínem doporučuje: „Vaše báchorky Kladské jsou velmi zajímavým příspěvkem i lidovým […], prosil bych Vás jen, abyste přepracoval úvod, sdělil v něm něco o Češích kladských vůbec, něco o Vašich spravovatelích, o jich zaměstnání, byl-li kdy mimo rodnou obci a jak, o jejich vzdělání, o vypravování pohádek vůbec, snad také všeobecné poznámky o formálním rázu těchto pohádek. Bibliografické odkazy přičiním k jednotlivým číslům již sám […]. Ochotně otisknu Vaši sbírku Kladských pohádek, ale dovolíte, abych k nim připojil kriticko-bibliografické poznámky, jak jsem to učinil např. k Tillovým slovenským pohádkám v posledním čísle věstníku. Hledím vždy, aby materiál lidovědný byl dle možnosti opatřen náležitým aparátem vědeckým. Jazykem i látkou jsou pohádky sepsané Vámi zajímavé […].” [LA PNP Praha (pracoviště Staré Hrady), osobní fond J. Š. Kubína, kp., dopisy z 4. 10. a 20. 10. 1907]

[125] Slavie 4, 1926, s. 99 - 120 a 294 - 313.

[126] Ve výboru Na vaši radost Kubín vypravuje: „Z Jičína místo do Velenic jsem začal jezdit od roku 1902 na Kladsko. No Kladsko je maličký okruh, takzvaný Český koutek, který jsem zpracoval. Dokud jsem nebyl do posledního bodu hotov se vším, od á do zet, pořád jsem tam jezdil. Po sedm let. Každé prázdniny. Třeba vánoční taky, ale hlavně velké prázdniny. Ovšem poprvé jsem tam byl na podzim, šest neděl nejmíň. Pak třeba jedny prázdniny měsíc celý, jindy celé dva měsíce. Jeden rok jsem měl dovolenou…na písně, pohádky a na celou tu kulturu kladských Čechů. Ten rok jsem se v Českém koutku zdržel vždycky dlouho. Ale ono se toho i za vakace sejde takové množství materiálu, že by jeden neřek.” In KUBÍN, Josef Štefan. Na vaši radost. HK: Kruh, 1985, s. 336.

[127] TILLE 1937

[128] IBIDEM, s. 547.

[129] IBIDEM, s. 547 – 548.

[130] Tille, 1937, s. 560.

[131] Slavie, IV, 1926, s. 572

[132] IBIDEM

[133] IBIDEM, s. 574.

[134] [LA PNP, osobní fond J. Š. K., novinové výstřižky a drobné tisky]

[135] TILLE, Václav. Povídky sebrané na Valašsku. b. m. v. 1888.

[136] [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis z 3. 3. 1916]

[137] KUBÍN 1958, s. 9.

[138] V dopise manželce Augustě píše Kubín o sběrech ve „Štrálu“: „Pohádky a nic takového tu není, jen řeč [...].“ [LA PNP, osobní fond J. Š. K., ko., dopis z r. 1926]

[139] IBIDEM

[140] Bohumil Bydžovský se v dopise Kubínovi jménem Královské české společnosti nauk omlouvá, že svazek Popis hlučínské moravčiny nevyjde. „[…] A tím více lituje, že přes příznivý posudek nemůže pro nedostatek prostředků vaše dílo vytisknouti.“ [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis z 13. 3. 1940]. Na to Kubín hlučínský lidopis zničil.

[141] KUBÍN 1958, s. 14.

[142] Jan Jakubec, Kubínův přítel a vysokoškolský profesor píše: „Tvá zpráva naplnila mne upřímnou radostí, vyvěrají nám netušené bohaté prameny, nejlepší to svědectví, jak včasný podnik – obírání písní, a naléhavý.“ [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis z 2. 1. 1907]

[143] [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis z 8. 1. 1955]

[144] „Skutečný zisk mých cest byl velmi nepatrný; zvláště v porovnání toho, co bylo již vykonáno Vámi. Upozorňuji Vás na výborného vypravěče Macha ve Stroužném, který by mohl ještě vypovídat.“ [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis Josefa Zídka z 10. 4. 1926]

[145] „Uvažovali jsme o Vaší laskavé nabídce na vydání Kladských povídek. Při uvážení všech rozhodujících okolností nemohli bychom ve vydání dodržeti Vámi požadovanou lhůtu a z toho důvodu jsme nuceni vydání se zříci a Vám za Vaši důvěru co nejsrdečněji poděkovati. […] Ale jako jsme se podnes nevzdali tak nadobro, není ani Vaše usilovná práce sběratelská a buditelská marná. Připravil jsem Váš rukopis, chcete-li ho opravdu užíti jinak, ale prosím Vás, vážený a milý pane, abyste se vzdal beznaděje a výtěžek své práce zachoval jako dobu bohdá přec jenom nedalekou. Snad bychom mohli teď počíti soustavnou práci o životě a památkách těch našich národních zlomků, jež zůstanou v cizině, a já opravdu pomýšlím v ministerstvu národní osvěty na přípravné práce toho druhu,jen co se mi vrátí Adolf Černý z Paříže. Pak bohdá bude lze sejíti se znova s vámi i s vaší prací [...].“ [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis z 28. 3. 1943]

[146] [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis z 10. 2. 1959]

[147] [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis z 18. 5. 1926]

[148] Stejnou zkušenost jsem udělala v Kladsku i já.

[149] [LA PNP, osobní fond J. Š. K., novinové výstřižky a drobné tisky]

[150] IBIDEM.

[151] IBIDEM

[152] [LA PNP, osobní fond J. Jecha, kp., dopis O. Sirovátky z 9. 8. 1964.]

[153] [LA PNP, osobní fond Jaromíra Jecha, kp. přijatá, dopis O. Sirovátky b.d., cituje J. Š. Kubína]

[154] [LA PNP, osobní fond J. Š. K., rkp. cizí, NOVÁK, Bohumil. Předmluva k vydání Lidových povídek z Podkrkonoší v Družstevní Práci]

[155] doplnit poznámkou z Jechovy korespondence od O. Sirovátky, str. 50 výpisků.

[156] Vážený pane profesore! Poslední dobou projevuje se živější zájem o sousední kladské vesničky [..]. Jsem sice machovský rodák a také znám od mlada zdejší i sousední kraj, seznámil jsem se i s vašimi studiemi, přiznávám se však, že zájem ten se šíří a nestačím vyhověti všem požadavkům, neboť metoda práce v Čes. Koutku nemůže být jiná, než s kterou jste sem přišel Vy, živý a přímý styk s lidmi, kteří mohou být ještě zváni Čechy [...] [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis Josefa Zídka z 10. 4. 1926]

[157] [LA PNP, osobní fond J. Š. K., novinové výstřižky a drobné tisky]

[158] IBIDEM

[159] KUBÍN 1926, s. 117.

[160] Anna Šrůtková z Blažejova.

[161] KUBÍN 1926, s. 116.

[162] „[...] Chtěl bych [materiál] jej však jinak uspořádati, a sice dle vypravovatelů a míst [...].“ [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis z 26. 10. 1907]

[163] „Materiál Vámi zaslaný jest tak znamenitý a obsáhlý, že chci jej tisknouti v zvláštní příloze v Národopisném věstníku, abych jej pak mohl vydat ve zvláštní knize.“ IBIDEM.

[164] KUBÍN , 1958, s. 440.