Kladští Češi

„Naproti tomu všechna snaha správní, vojačina, vliv cizí školy i kazatelny […] po věk údolně působící, dokonaly dílo poroby jinde: Kladští, podle jazyka sice Češi, ztratili již nadobro české vědomí a cítění. Dlouhá doba cizího a cílevědomého panství uhnětla jejich duši i hlavu po prusku.“[53]

Nejprve se budu alespoň ve stručnosti zabývat výjimečnou geografií Kladska, která se stala jedním z hlavních argumentů snesených v memorandech po první i druhé světové válce.

Potom připomenu hlavní etapy historického vývoje a osídlení Kladska a velmi stručně zmíním především poválečné snahy o připojení Kladska k Československu.

V kapitole se budu dále věnovat specifickým znakům české menšiny v Kladsku, především v „Českém koutku“.[54] V souvislosti s tím se zamýšlím nad fenoménem kladského vypravěče.

Všechny tyto faktory se výrazným způsobem spolupodílely na dnešním stavu původně ryze českého etnika v „Českém koutku“ v Kladsku. Proto je tu také zmiňuji, třebaže jen na malé ploše.

Kladsko – historicko-geografický exkurz

„Některé územní požadavky se československé delegaci na mírových jednáních v roce 1919 prosadit nepodařilo, především vrácení Kladska a Lužice a vytvoření spojovacího koridoru. Požadavek připojení Kladska k československému státu se setkal u tehdejší veřejnosti s poměrně značným ohlasem, zejména u české menšiny, dosud žijící na kladském území, ale i mezi vědci, spisovateli a novináři. Znovuzískání Kladska podporoval např. F. X. Šalda nebo A. Jirásek.“[55]

Toponymum Kladsko (a název řeky Nisy) je vůbec nejstarší český název v tomto regionu, doložený už u Kosmy. Kubín v Českém Kladsku (1926) uvádí, že se český název udržel až do 13. století, kdy se začíná užívat i název německý, Glatz.

Oblast Kłodsko[56] (Kladsko, Glatzer Land) se nachází v Kladské kotlině, která tvoří výběžek Polské republiky na území Čech. Rozkládá se na ploše 1639,4 km2 [57]jižně od dolnoslezského města Wrocłav (Vratislav) mezi Broumovským a Javornickým výběžkem. Kladská kotlina je vklíněna mezi území Čech, Moravy, Horního Slezska a Dolního Slezska.

Oblast Kladska je ze všech stran obklopena přirozenou hranicí, kterou tvoří pohoří České vysočiny (Českého masívu), konkrétně Krkonošsko-jesenické soustavy (Sudetské soustavy), Krkonošské podsoustavy. Z geologického hlediska oblast Kladska skládá z krystalických břidlic (Orlické hory, Králický Sněžník a oblast východně od řeky Nysa Kłodzka – Kladská Nisa), prvohorních struktur (severní a částečně i západní hranice Kladska), druhohorních (pískovcové oblasti na severozápadě a ve středu Kladska) a čtvrtohorních (říční nánosy v centrální části Kladské pánve) sedimentů. Charakteristickými horninami pro Kladský výběžek jsou ruly (prvohorní a starší oblasti), pískovce (druhohorní celky) a písky (čtvrtohorní naplaveniny). Na území Kladska zasahují následující horopisné celky:

  • Broumovská vrchovina – severozápadní část Kladska. Pro tuto oblast jsou typické bizardní pískovcové útvary vytvořené selektivním zvětráváním díky působení větru, mrznoucí vody a změn teplot. Mezi takové oblasti na polském území patří Szczeliniec (Hejšovina, Heuscheuer)[58], Bor, Błędne Skały (Bludné skály) nebo Skałne Grzyby (Skalní hřiby). Tyto útvary společně s dalšími tvoří Park Narodowy Gór Stołowych (Národní park Stolové hory).

  • Orlické hory – ve dvou rovnoběžných hřbetech, Orlické hory a Bystřické hory, tvoří západní a jihozápadní okraj Kladska.

  • Králický Sněžník – masív na jižním okraji Kladska, na jehož severním okraji pramení Kladská Nisa. Králický Sněžník ležící na rozhraní Moravy a Kladska se svojí výškou 1423 m n. m.[59] představuje nejvyšší bod kladského území.

  • Rychlebské hory, Bílé hory – leží na východě Kladska a tvoří hranici mezi Kladskem a Horním Slezskem.

  • Vartecké hory, Soví hory – na severu

  • Kladská kotlina

Významnými body na mapě Kladska jsou horské průsmyky, které představují jediné přirozené propojení Kladské pánve s okolním světem. Jedním z nejdůležitějších je průrva Kladské Nisy mezi vrchy Mühlberk a Varta (Vartecká brána) spojující Kladsko se zbytkem Polska, mezi další významné průsmyky patří Przełęcz Srebrna (Průsmyk Silberberský), Przełęcz Miedzyleska, Przełęcz Polskie Wrota, Przełęcz Kłodzka nebo Przełęcz Gierałtowska (Průsmyk Neudecký). Těmito průsmyky prochází také všechny důležité železniční i silniční komunikace – spojnice Kladsko – Náchod, Kladsko – Lichkov nebo Kladsko – Vratislav.

Páteř říční sítě stromovitého typu tvoří Kladská Nisa do níž zleva přitéká Bystrzyca (Bystřice), Dusznica (Dušnická Bystřice) a Ścinawka (Stěnava) a zprava Biała Kłodzka (Bělá). Většina území Kladska patří do úmoří Baltského moře, do něhož jsou vody Kladské Nisy odváděny řekou Odrou. Pouze nejzápadnější část Kladska („Český koutek“) je odvodňována do Labe. Tuto část protékají Čermná, Srbský potok, Brlenka, Bystra a potok Slaný. Všechny tyto vodní toky se na české straně vlévají do Metuje. Také západní svahy Bystřických hor a východní svahy Orlických hor jsou odvodňovány Divokou Orlicí.

Mezi nejvýznamnější sídla kladského regiónu patří Kłodsko (Kladsko, Glatz), které leží v centrální části Kladské pánve na březích Kladské Nisy, dále města Nowa Ruda (Nová Ruda, Neurode), Lądek-Zdrój (Landek, Landeck, Bad Landeck)[60], Bystrzyca Kłodzka (Bystrzyca, Kladská Bystřice, Habelschwerdt), Polanica-Zdrój (Starý Bor, Bad Altheide), Duszniki-Zdrój (Dušníky, Bad Reinerz), Kudowa-Zdrój (Chudoba, Bad Kudowa) a Radków (Radkov, Radek, Hrádek, Wünschelburg).

Měli bychom ještě zdůraznit specifickou geografii „Českého koutku“[61]. Nahlédneme-li do mapy, nalezneme takřka „zmenšeninu Čech“. Dokonce i povodí Nisy připomíná zrcadlově obrácenou říční síť Vltavy „Český koutek“, území těsně při hranicích s ČR, v sousedství Náchodska, na polské straně pak okolí lázeňského města Kudowa Zdrój, oněch 11 vesnic s českou menšinou, „Der böhmische Winkel“, je zřetelně oddělen od zbytku Kladska a po stránce geografické jasně patří do širšího území české kotliny. „Vstupujeme-li branou náchodskou na půdu Kladska, ani nepozorujeme, že jsme překročili hranice. Lidé mluví týmž jazykem a máme před sebou týž krajinný ráz, ani v nejmenším se nelišící od oblasti, kterou jsme právě opustili.“[62]

Co se pomístních jmen v Kladsku a speciálně v „Českém koutku“ týče, je třeba tuto problematiku od základu osvětlit. V níže uvedené srovnávací tabulce česko–německo–polských názvů jedenácti kladských vesnic, ve kterých jsme i my prováděli výzkum, představuje první kolonka tradiční německé označení (Straußeney), které koexistovalo v případě Koutku s původnějším českým toponymem (Stroužné / Pstružné). Jak jsme již výše uvedli, polská jména vznikala až po roce 1945 (Pstrążna). V poznámkách k tabulce uvádíme ještě jinou německou variantu, ve většině případů vzniklou po roce 1937, po nástupu Hitlera k moci, kdy byly vesnice násilně přejmenovávány, aby z nich zmizela jakákoli slovanská stopa (Straußdőrfel). Kladští Češi dnes toto označení vnímají jako velmi expresivní. Zajímavé je, že tyto varianty tradičních německých názvů najdeme na německých mapách ještě ze šedesátých let.[63]

Rozhodli jsme se nepoužívat dnešní polská označení, protože se ve své práci zabýváme českým etnikem. Nadto dnešní kladští Češi používají právě česká označení svých vesnic.

Kladský kraj patřil už v 10. století českým Slavníkovcům (tuto první zmínku o Kladsku najdeme u Kosmy), po roce 995 se vlády nad kmeny Charvátů zmocnili Přemyslovci a tím začala éra územních sporů mezi knížaty českými a polskými, které vyřešil až mír v roce 1137, a to ve prospěch Prahy.

Od konce 12. století proudily do oblasti němečtí kolonisti na pozvání Václava I. A později jeho syna Přemysla Otakara II. Z jazykového hlediska je zajímavé, že v této době dostává řada osad a měst jméno po svém zakladateli (Hawelwerde po velmoži krále Václava I., Havlovi z Lemberka; dnešní Kladská Bystřice).[64]

V roce 1241, za vlády Václava I., se Kladsko ubránilo velkému tatarskému nájezdu a dostalo se pod správu českého velmože Havla z Lemberka. Německá kolonizace území vrcholí za Přemysla Otakara II.

Během celé historie bylo Kladsko neustále zastavováno a vzrůstal tu tak všeobecně silný pocit odloučenosti, až 20. 11. 1344 si vymohlo privilegium ukončit další vydělování. To se podařilo s největší pravděpodobností díky Arnoštu z Pardubic, který krátce před tím dosedl na arcibiskupský stolec v Praze. Arnošt z Pardubic znamenal výrazné pojítko mezi Kladskem a Čechy – dodnes se tu připomíná jeho mariánské zjevení v chrámu Nanebevstoupení Panny Marie a je v kraji uctíván jako světec.[65] Roku 1454 kupuje Kladsko a Minstrbersko český zemský správce Jiří z Poděbrad od Viléma Krušiny z Lichtenburka a v roce 1462 jej už z pozice českého krále povyšuje na suverénní hrabství (ve znaku je korunovaný dvouocasý český lev). V roce 1569 se země vrátila přímo pod správu české koruny a ta na oplátku uznala kladský sněmík. Důležitou skutečností zůstává, že Jiří z Poděbrad vyloučil oba své syny z nástupnictví, a to v dobré víře ve slibné spojenectví s Polskem přenechal místo Jindřichovi polskému princi Vladislavu Jagellonskému.

Definitivní tečkou za všemi dosavadními spory byla pruská anexe z roku 1742[66], českým zemským sněmem z donucení zpečetěna dne 16. 7. 1743. Fridrich II. získal Dolní Slezsko, kladské hrabství a většinu hornoslezského území.

Tzv. války slezské, do jisté míry součást „válek o rakouské dědictví“, začaly ve čtyřicátých letech 18. století. Pruský král Fridrich II. vyrazil překvapivě do boje za uchvácení části rakouského dědictví velice mladý. Jeho hlavní plány se týkaly od začátku zabrání Slezska. Jeho armáda byla místními protestanty ve Slezsku přátelsky přivítána. Tím začaly „slezské války“, které trvaly až do roku 1763. Válečné úspěchy druhé „slezské války“ byly potvrzeny 25. prosince 1745 tzv. drážďanským mírem. A 18. října 1748 byl v Cáchách podepsán mír, kterým bylo definitivně potvrzeno odtržení Slezska a Kladska a z Pruska se tak stala světová velmoc.

Samotné obsazování Slezska a Kladska mělo několik fází, ale o tom se tu zmiňovat nechci. Marie Terezie se s nastalou situací nehodlala smířit. Podařilo se jí iniciovat v té době (1. května 1756) naprosto nevídanou evropskou diplomatickou revoluci (s podporou Francie a Ruska). Pruský vpád do Saska v srpnu téhož roku znamenal začátek tzv. sedmileté války. V několika válečných střetech v padesátých letech vyšlo jako vítěz nakonec rakouské vojsko. Obrat nastal po smrti carevny Alžběty Petrovny, kdy z aliance odešla ruská armáda. Habsburkové zůstali opět sami. V následné sedmileté válce dobyl generál Laudon 26. 7. 1760 město Kladsko. V červenci roku 1762 v bitvě u Burkersdorfu zvítězil ale opět Fridrich II a na saském loveckém zámečku Hubertsburg byla 15. 2. 1763 podepsána poslední mírová smlouva, která pruský zábor jenom potvrdila. Hubertsburský mír byl uzavřen na základě uznání předchozího statu quo. Tím začalo století prusko-rakouského mocenského dualismu ve střední Evropě.

Po následujících 150 let byl český živel z oblasti zatlačován stále více k jihozápadní polsko-české hranici, kde zůstalo posléze posledních jedenáct českých vsí[67] a osad, z nichž většina se dochovala do naší doby. Germanizace, které tyto původně české vesnice podléhaly, měla několik fází. Rozhodující je rok 1870, kdy tu bylo zlikvidováno české školství, následovala likvidace česky vedených farností.

Kubín pod pojmem „Český koutek“ rozumí tyto vesnice: Slané, Březová, Žakš, Chudoba (s Blažejovem), Velká (Německá) Čermná, Jakubovice, Stroužné (s Bukovinou), Nouzín (s Ostrou Horou). (Např. Levín je už v době Kubínových terénních výzkumů téměř zcela poněmčen.)

Více o historickém vývoji Kladska s důrazem na územně-správní vývoj viz Příloha.

Poválečné naděje a zklamání 1918 – 1947

Při zpracování této kapitoly, která je pro výzkum české menšiny v Kladsku velmi podstatná, jsme vycházeli mj. i z několika brožur a informačních letáčků, které jsou znatelně dobově zabarveny. Z hlediska stylu je to jasná ukázka nacionalisticky a propagandisticky laděného pamfletu. Bylo by užitečné zmapovat problematiku českého nacionalismu po obou světových válkách, právě v souvislosti s plánovanými změnami hranic, ale pro potřeby naší práce zmíníme tento fakt jen okrajově. Zajímavých, často subjektivně laděných formulací se dočteme i v příspěvku Václava Černého v Kladském sborníku, který také uspořádal a vydal na podnět Josefa Kotrlého (za války místopředsedy ČNS[68]).

Václav Černý připomíná snahy inteligence „Jiráskova kraje“ po skončení první světové války. Tato iniciativa vzešla především z řad učitelů a vyvrcholila v sepsání petice, která měla být odeslána do Prahy a pak přímo do Paříže, kde se měla stát pádným argumentem při řešení poválečného uspořádání na Versaillské mírové konferenci. Akce byla údajně podpořena deklarovaným zájmem samotného prezidenta T. G. Masaryka.[69] Ihned po první světové válce se v Náchodě ustavila Kladská komise, mezi jejíž členy patřila řada významných osobností, zdaleka ne pouze z Náchodska. Alois Jirásek byl jmenován do funkce jakéhosi konzula kladských zájmů v Praze, F. X. Šalda dokonce doporučoval ozbrojenou výpravu k obsazení „Českého koutku“. Především však Kladská komise vypracovala pod vedením V. Černého (otce editora Kladského sborníku) v roce 1919 memorandum o osudu kladských Čechů (25. května 1919)[70] a odeslala jej do Prahy. K těmto snahám byl přizván odborník ve věci rozhodně zběhlý, Josef Štefan Kubín. Ferdinand Kaněra, jednatel Místního odboru Českoslovanské jednoty v Náchodě mu píše v květnu 1919, opět jménem „Českoslovanské jednoty“ v Náchodě, aby se k celé věci připojil a aby se zúčastnil kladské deputace k prezidentu Masarykovi.[71]

Otázkou zůstává, kolik toho mohl Kubín ve věci připojení Kladska učinit, kdyby se zmíněné deputace zúčastnil.[72]

O měsíc později bylo Masarykovi doručeno druhé memorandum (z 19. června 1919), které vzniklo z iniciativy Františka Bílého. Zdůrazňován byl opět význam strategický, vojenský[73]: Kladsko je už svou geografickou polohou přímo určeno k obraně Čech a celé Československé republiky. „Horopisně jeví se Kladsko jako zmenšenina České země, Čechy v kostce.“[74]

Memoranda (týkající se Kladska) neměla žádný reálný dopad (třebaže se tehdy až do roku 1921 stále ještě počítalo s určitými nadějemi na připojení Kladska)[75], a to mj. také z dalšího podstatného důvodu: petici nepodepsal jediný kladský Čech (!). Němci věděli o českých snahách již od jara 1916 (30. 6. 1917 byly požadavky vyhlášeny oficiálně na říšské radě ve Vídni), a proto začala hned po válce strategická německá protestní kampaň. Kubín připomíná, že v důsledku silné protičeské agitace „není divu, že náš kladský lid, po 150 letech tak úsilovně hnětený do kadlubu matky Germánie, již se nemohl sám nadchnouti pro původní vlast […] Proto se také nenašel jedináček v Koutku, který by byl podepsal zmíněné memorandum českých obcí, jež bylo v lednu 1919 k podpisům přichystáno. Nesměli! Ba byli do té míry zpracováni, že k domluvám našich svědčili: ,A dybysme měli šeno vynaložit, třá i spravedliuje kreu cedit, jen dyž vostanem tadyk u Prajska!‘ “[76] Kladští Češi se zalekli možných represálií a sami nepodnikli žádné akce na podporu připojení k nově vzniklé republice.[77] Právě v té době se loučí s tímto krajem v úvodu ke svému Českému Kladsku J. Š. Kubín velice známými, dojemnými slovy. A dodává, že právě díky v této době tak často hlásanému heslu po sebeurčení národů (i Masaryk zanesl Kladsko do předběžné mapy Evropy už v roce 1916)[78], byla veřejnost v této otázce do značné míry ukolébána, a tak kromě zmíněných memorand Kladské komise (která vznikla až v roce 1919, kdy už bylo jasné, že je pozdě a kdy byl také požadavek na připojení celého Kladska změněn na návrh na připojení jen okrajové části („Českého koutku“) ) a několika letáčků, nepodnikla v roce 1918 jiné zásadnější kroky. O připojení Kladska se jednoduše zpočátku vůbec nepochybovalo.

18. ledna 1919 byla v Paříži zahájena mírová konference. 5. února[79] na ní vystoupil E. Beneš (českou delegaci vedl K. Kramář a dále ji zastupovali E. Beneš – ministr zahraničních věcí a Š. Osuský – sekretář) a předložil Radě deseti československé požadavky, tzv. sedm memorand (1. Uznání českých zemí v jejich historických hranicích s některými ratifikacemi proti Německu – část [!] Kladska, část území Horního Slezska – a proti Rakousku – část Moravského pole, Gmünd (České Velenice) a okolí, jižní břeh Dyje a pravý břeh řeky Moravy; 2. Přivtělení Slovenska; 3. Připojení Podkarpatské Rusi; 4. Zřízení koridoru mezi Československem a Jugoslávií; 5. Internacionalizace některých hlavních řek a tratí; 6. Pomoc Lužickým Srbům; 7. Ochrana české menšiny ve Vídni).[80]

V Radě čtyř převládlo nakonec zjednodušené stanovisko neměnit hranice, netrhat žádné území, které nepatřilo osvobozené zemi těsně před válkou…[81]

Jakmile začala druhá světová válka, „naděje na spojení s Kladskem rázem ožily. Hlavně na naší, české straně. Kdo věřil navzdor všemu zdání v konečnou porážku Německa, věřil i v úspěch našeho obnoveného nároku na Kladsko.“[82]

Náchodští se začali připravovat proto již od roku 1941, poučeni nezdarem z minula. Přesto konečný verdikt postupimské konference svěřuje nakonec v rámci západního záboru Kladsko do zatímní správy Polákům.

E. Beneš už na začátku druhé světové války vytvářel v exilu nové návrhy budoucích hranic Československa. Zajímavý je Benešův plánovaný ústupek Německu v západních a severních Čechách a ve Slezsku (téměř milion obyvatel německé národnosti). Náhradu viděl v připojení části [!] Kladska podél jeho jihozápadní historické hranice.[83] Poválečný politický vývoj podléhal rychlým změnám, proto se zřejmě i neustále měnily Benešovy územní požadavky na Kladsko: ještě v únoru 1945 to byla stále část kladského zemí, na diplomatických jednáních v letech 1945 – 1946 však už bylo požadováno celé Kladsko, a to se právě vzhledem k  tehdejším československo-polským vztahům[84] nepodařilo prosadit. „Ve skutečnosti bylo v tu chvíli možno získat pro republiku Kladsko již jen výměnou s Německou říší za nějaký zněmčený kraj českého pohraničí.“[85]

Kladští Češi dodnes vzpomínají na hrůzy polské repatriace, kdy museli často jen s peřinami prchat s celými rodinami (někdy prchala i celá vesnice) přes hranice. Kdo zůstal, nemohl už o rok později (!) navštívit své příbuzné v těsném sousedství. Těsně po válce v „Českém koutku“ žije ještě asi 5000 kladských Čechů, během jednoho roku se jejich počet rapidně snížil a v padesátých letech tu Jech objeví zhruba 500 posledních Čechů.

Ještě v prosinci 1945 je v Praze založen Svaz přátel Kladska (čestným předsedou je zvolen J. Š. Kubín), pověřený osvětou. Byl však svědkem pouze násilného exodu kladských Čechů. Právě v poslední studii Kladského sborníku čteme tato slova Václava Černého: „Ve chvíli, kdy toto píši, v červenci 1946, čekají tedy kladští Čechové v dohledu svých domovů a doufají s námi ve spravedlnost, jejíž platný výrok vynese mírová konference Spojených národů.“[86]

Zajímavé je, že o Kubínovi se v této souvislosti dovídáme právě jen jako o předsedovi Svazu přátel Kladska - v jeho korespondenci a vůbec v celém jeho fondu nenalezneme takřka žádné doklady o jeho jiných aktivitách[87], mám na mysli především to, že Kubín, který se už v roce 1926 s Kladskem jednou rozloučil, své stanovisko kupodivu nezměnil.[88] Nepodařilo se mi zjistit, do jaké míry byl Kubín skeptický a do jaké míry již vyčerpaný ( po druhé světové válce mu bylo už více jak 80 let…). I jeho členství ve Svazu přátel Kladska bylo víceméně čestné, výkonným předsedou byl Václav Černý.

Jak jsem zmínili výše, brožury a informační letáčky, plakáty jsou bohaté na emocionálně zabarvená hesla a fráze, schémata map a plánků, která ale mnohdy neodpovídají realitě, nebo ji přinejmenším účelově poněkud zkreslují. Uvedu jako příklad několik vět z útlého sborníčku PhDr. Václava Davídka.[89] „Čechové neútočili z Kladska nikdy – na Čechy se z Kladska útočilo vždycky! […] Kladsko, kraj a lid, očekává příchod spravedlnosti. Doufá, že nyní již nadešla vytoužená chvíle jeho návratu domů, do Čech. Nechce a nemůže žíti se svými utlačovateli v německém domě, kde se cítí cizí […].“

Tady je namístě připomenout Vochalovu brožuru Pro nové České Slezsko z r. 1945 s podtitulem „Jak si illegální pracovníci domácího slezského odboje představovali nové, samosprávné a samostatné České Slezsko v novém Československu.“[90] Třicetistránková brožura apeluje ve všech svých kapitolách („Obnovujeme samosprávné, nové České Slezsko…“, „České Slezsko jako jednotný národohospodářský celek…“, „České Slezsko, jednotná osvětová oblast…“, „Českému Slezsku nutno vrátit…“ apod.) především na to, „aby lid lašského původu, žijící ve svých krajích celého horního Poodří, kde vytvořil jednotný regionální celek […] obnovil si opětně samosprávnou a politicko-administrativní zemi pod názvem České Slezsko.“[91] Ve srovnání s kladskými memorandy předloženými v Paříži r. 1919, dalšími informačními letáky Společnosti přátel Kladska (nebo i Kladským sborníkem z roku 1946), nás tento text překvapí svými samozřejmými požadavky, které opravdu nejsou skromné: Slezská národní rada, která oficiálně se svým programem vystoupila 5. května 1945, si pod pojmem „nové České Slezsko“ představovala rozsáhlé území horního Poodří až po Moravskou bránu, které musí sousedit na západě s Lužicí, a spolu s Kladskem tak vznikne nové a strategicky zásadní území Československa: „České Slezsko, složené z Těšínska, Opavska, Hlučínska, 3 politických (to je 6 soudních) okresů moravského Lašska (tzv. širšího Ostravska), dále z Pruského horního Slezska, včetně Kladska a severního Podkrkonoší, má dle našeho plánu tvořit jednotnou zemi,která by územně sousedila se zemí Lužickou, Českou, Moravskou i Slovenskou. Hranice Československa s Polskem má v zásadě jíti po toku Odry a Olzy, ačkoli i na pravém břehu těchto řek máme ještě své zájmy národopisné a národohospodářské.“[92] Text je ale porovnatelný např. s prokladskými letáky po r. 1945. 8. června 1945 se ve vládě projednávaly územní požadavky ČSR na Kladsko a Ratibořsko, přičemž nejradikálněji vystupovali komunisté (V. Kopecký), kteří kladli maximální nároky.

tabulka 1

český název

lidové označení

německý název

polský název

Slané

Slanej, Slaný

Schlaney[a]

Słoné

Březová

Brzezowie[b]

Brzozowie

Velká Čermná

Německá Čermná, Čerma

Tscherbeney[c]

Czermna

Žakš

Žakec, Žakeš

Sackisch

Zakrze

Chudoba

Kudowa, Bad (Cudowa)

Kudowa Zdrój

Blažejov

Blasewei

Błażejów

Jakubovice

Jacobowitz[d]

Jakubowice

Stroužné

Stroužnej

Strausseney[e]

Pstrążna

Bukovina

Bukowine[f]

Bukovina (Kłodzka)

Nouzín

Nauseney[g]

Ostra Góra

Ostrá Hora

Vostrá Hora

Scharfenberg[h]

Ostra Góra (část)

[a] od roku 1937 Schnellau; 911 obyv. (1939)

[b] od roku 1921 Birkhagen

[c] od roku 1937 Grenzek, předtím i Windeck

[d] od roku 1937 Wachtgrund

[e] od roku 1937 Straußdőrfel

[f] od roku 1937 Tannhűbel, historicky osada u Stroužného

[g] od roku 1937Schrfenberg

[h] od roku 1937 název přenesen i na Nouzín

Specifika české menšiny v Kladsku

„A přece obecný život má tu všude ještě ráz nesporně český. Hojné besídky mladých, svěžené hrou na harmoniku, živí jenom českou písničku, ba i věnečky odvedenců (před asentacej) pořádané v Herdenově hostinci, jsou zábavami českými…“[93]

Kubín věnoval Kladsku několik podrobných studií a zdůrazňuje v nich propojenost tohoto regionu se svým mateřským územím. „Kladsko bylo a trvalo vždy jen pod panstvím českým.“ [94]

Když tu J. Š. Kubín započal v roce 1902 svou sběratelskou činnost, našel tu (dle svých precizních poznámek) celkem 5250 „českých duší“.[95] Zajímavé je, že ještě těsně po druhé světové válce tu žije 5100 česky mluvících obyvatel! Ale už během několika následujících poválečných dnů se většina rozhoduje pro útěk ke svým rodinám na české straně a počet se rapidně snižuje na 1500 obyvatel. Jaromír Jech tu pak v listopadu 1957 našel už jen přibližně 500 česky hovořících obyvatel, dnes tu po podrobném hledání najdeme čtyři kladské Češky!

Specifika české menšiny v „Českém koutku“ v Kladsku jsou výsledkem dlouhotrvající izolace českého etnika. Historický nástin této izolace jsme se alespoň v hrubých rysech snažili nastínit v kapitole věnované historickému vývoji kladského regionu, nyní se na celý problém podíváme z jiného úhlu.

Kubína všude lákalo, jak poznamenává Jaromír Jech, to, čemu hrozil zánik. V „Českém koutku“ našel tradici zachovalou v takové míře, v jaké se už v rámci Království Českého nikde jinde nevyskytovala, neboť na většině území pokračoval od poloviny 19. století naopak proces rozkladný, který byl umocněn především uvolněním společenských vazeb, zrušením roboty aj. Zdejší lid v Kladsku naproti tomu setrvával v naprosté izolaci, na které se snad nejradikálněji podepsal rok 1870, kdy byly v celém Kladsku uzavřeny české školy. Tuto skutečnost hodnotí Filoména Hornychová, Jechova vypravěčka, jako „brutální zlom“. V „Českém koutku“ byla zavedena výuka německého jazyka. I dnešní kladští Češi vám budou o této křivdě vyprávět s nepřehlédnutelným povzdechem. V celém „Českém koutku“ zbyly poslední čtyři české kostely: v Březové, v Žakši (levínská filiálka), farní kostel v německé Čermné a evangelický kostel ve Stroužném, ale ani v nich se už nekázalo česky. Germanizační tlak posílil i všeobecnou pruskou propagandou, která dosáhla svého vrcholu po první světové válce, tedy v době, kdy se v Čechách znovu uvažovalo o připojení Kladska. Cílem této propagandy bylo pochopitelně to, aby memorandum podepsalo co nejmenší procento kladských Čechů. Výsledek je opravdu zarážející. Nepodepsal nikdo.

Tato izolace však měla pro lidovou tradici účinek opačný, než jaký bychom mohli očekávat. Původní jazyk český se uchovával v prostředí rodinném a také díky pevným a úzkým sousedským vztahům v každé vesnici. Lidé se setkávali při každé příležitosti – při práci, při svátcích a slavnostech.

Lidé ztratili schopnost česky číst a psát, tuto dovednost si zachoval jen málokterý, zato si hojně vypravovali. Dodnes tu vzpomínají na své slavné vypravěče, k nimž ještě jako děti chodívali s rodiči na přástky, na posvícení a jedním dechem dodávají, že oni už na ty vyprávěnky nejsou, že už si nic nepamatují, nebo že se jim ani vzpomínat nechce (podobná pochopitelná únava, kterou jsme sledovali i u samotného Kubína po druhé světové válce).

Lidé chodívali k sobě navzájem na „toulačky“[96], kde si vyprávěli ledacos. Byly to povídky různorodé, od místních pověstí přes pohádky o strašidlech (typická jsou v některých vsích vyprávění o hastrmanech, (především ve Slaném)[97] až po humorky, z nichž některé byly peprné natolik, že bylo nutné vykázat ven „bosé lidi“ (děti). V tomto důvěrném společenství se uchovaly pohádky jako součást repertoáru pro dospělé a neztrácely na své oblibě.[98] Postupně do nich pronikaly novelistické prvky, látky se motivicky sbližovaly a docházelo k jejich zkracování. To je jev, který ve dvacátých letech zaznamenává také Propp ve své Morfologii pohádky v souvislosti s celkovým úpadkem vypravěčství. Nutno proto znovu připomenout kapitoly předchozí, že totiž i v druhé půli dvacátého století nachází Jaromír Jech stále velice uzavřený, izolovaný okruh vypravěčů a jejich publika, ve kterém se podařilo přežít typickým kladským poudačkám, pohádkám, humorkám i prostým úslovím v téměř nezměněné podobě.

V Českém Kladsku píše Kubín hned v úvodu truchlivá slova: „[…] dnes, kdy zklamala poslední naděje, že by se nám tato pruská haluz mohla kdy obrodit, i sebe skrovnější památka na ni bude nám časem jen vzácnější..“[99]

Kubín se ve svém kladském lidopisu (stejně tak provede později i v lidopisu střelínském, podkrkonošském, hlučínském…) zabývá opravdu každou stránkou běžného, každodenního života kladského Čecha.

V jeho etnografických titulech, především v Českém Kladsku, se Kubín zabývá celým kladským folklorem, ať už to jsou zvyky, např. tzv. lítovačky a dynovačky, zasvěceně píše i o náboženském životě vesničanů a především, a to je typické pro každý jeho lidopis, zkoumá kořeny přínos izolace, ve které se jeho vybraná společnost dále vyvíjela, ať už to byla hromadná emigrace Čechů štrálských, nebo nedobrovolná izolace u kladských Čechů.

Toulačky

„Nuže, pojďme také na kladskou toulačku. – Již se kde kam všichni sesedli, hovor se pomalu rozpřádá. Začnou vo kalčovině, vo polskym, z vojinčiny, běžné i veselé tlachoty a prašky, přesuzujou se drobné novinky rodinné i místní, co kdo potroubil a dal do echa. Ba, nic se nesmlčí […] A tak toho natlaskaj, to sám kominik ví. No ale posmějou se u všeho, pochlichtaj, aš sou nědá vod smíchu tuhý[…].“[100]

Kubín ještě zažil toto velice intimní společenství kladských vesničanů a s dojetím na něj často vzpomíná. Šibalsky hned také dodává, že na toulačkách se „semlelo“ všechno, a i když se „tetky“ zlobily, že by to „bosí lidé“ slyšet neměli, většinou se na ně rychle zase zapomnělo. Na toulačky přicházívaly i matky s dítětem jen „v uzlíčku“. „Ovšem i čísla pornografická jsou v oblibě měrou převydatnou, hovíce nehlazené povaze lidové. Kdo slyšíš, přijmi je s tímto soudným ohledem a shovívavě“, adresuje Kubín všem, kdo by se snad chtěli nad některým vyprávěním pohoršit – možná míní samotného J. Polívku. Ten vysvětluje své váhání, má-li některé povídky do celé sbírky Kladských povídek vůbec zařadit.[101]

Kubín se kladským toulačkám nejednou obdivuje. Chápe je nejen jako pravidelná setkávání sousedů, ale upozorňuje také na jejich podstatnou funkci psychologickou. V kladských vesnicích se mluvilo česky jen „mezi svými“, veškerý veřejný, administrativní styk se odbýval, dle nejrůznějších nařízení v němčině. Lidé si na toulačkách odpočinuli hlavně duševně. Jiné zábavy v „Českém koutku“ nebylo, lidé neměli ani knihovnu. „Šeno im je, ty řeči, náramně zájemný. Co jinde poskytne kniha, noviny …, pěvecké besedy i koncerty, vše ve skrovné obdobě nahradí tyto toulačky. Chtivá duše se naplní… Tam se tlumočí nejen denní starosti a zájmy, co se kde šustlo, než ožívá i lidová povídka, vtipná numírka a píseň.“[102]

Kladština

O Kladském dialektu se lze dozvědět z obsáhlé a zasvěcené Kubínovy studie Lidomluva Čechů kladských.[103]

Další informace jsem čerpala z úvodů i Jechových doslovů k oběma kladským sbírkám z konce padesátých let.

Důležité informace poskytne i Český jazykový atlas.

Vzácná je i ukázka tohoto českého nářečí na CD s názvem Jak se mluvilo v českých vesnicích v cizině, které připravilo k vydání v Academii dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR v roce 2002. Autentické nahrávky pořízené pro Český jazykový atlas v roce 1969 porovnat s dnešním stavem nářečí není takřka možné, protože okruh mluvčích se do přelomu tisíciletí zúžil na desítku, během posledních čtyř let, během kterých tato diplomová práce vznikala, zaznamenal i tento poslední český jazykový ostrůvek další úbytek. V říjnu 2004 jsem v „Českém koutku“ v Kladsku napočítala poslední čtyři kladské Čechy (!).

Kladský dialekt patřil ke kdysi velmi výrazným českým nářečím. Řadí se k severovýchodočeské jazykové nářeční oblasti, přestože jeho mluvčí žijí již od poloviny 18. století na tzv. českém jazykovém ostrově v dnešním Polsku. Kladština je víc než jiné dialekty unikátní svými mluvčími – jedná se o zvláštní izolát českého obyvatelstva, vyvíjejícího se po dvě století uvnitř Pruska a po druhé světové válce v rámci Polska.

Mezi nejvýraznější znaky kladského nářečí patří záměna hlásky v za samohlásku u (prauda, kreu, poudá, zrouna, slauný, ušechno, do usi, dřiu, …).

Typický a velmi častý je výskyt bilabiálního v [w], zvláště v postavení mezi samohláskami (hlawa).

Jiný charakteristický výslovnostní rys, který se vyskytuje i v mých zvukových nahrávkách, je přechod hlásky w v j (drobečkoj, Vajsnychtoj, na Bukojně, seďala na lajci (na lavici),…)

Mezi další nářeční znaky patří zjednodušení skupiny dn na nn (jennou, jennoho, polenne, …), příslovce důle, příčestí s nepřehlasovaným a (ležal, víďali, bolalo,…), tendence po vyrovnání tvarů 2. a 6.pádu, přičemž 6.pád přejal funci 2.pádu (byla z tejch nejpruunějších vesnicích, kolipak tech hlavouch přeci máš,…), jmenné tvary u jmen přivlastňujících rodině (vona byla z Machova Benešova).

Kladští Češi hovořili a dodnes hovoří třemi jazyky: česky, polsky a německy. Všichni ti, se kterými jsem se setkala i já, projevovali radost, že si mohou zase jednou popovídat „po česku“.

V příloze na CD uvádím alespoň malou ukázku vlastních nahrávek kladských Čechů z let 1999 - 2004. Jejich kvalita je bohužel velmi nízká, proto jsem si vypůjčila i několik ukázek z již zmíněného CD vydaného v Academii v roce 2002, třebaže jsou na něm ukázky ze šedesátých let.



[53] KUBÍN 1926, s. 30.

[54] Odkazuji na kapitolu o kladské povídce, která patří k výrazným rysům kladského folkloru.

[55] SEMOTANOVÁ 2001.

[56] Polská toponyma byla většinou vytvářena až po 2. světové válce. Pro jejich vytvoření se v zásadě používaly následující postupy:

  1. Vymyšlení zcela nového pojmenování, např. Altheide / Starý Bor – Polanica, Heuscheuer / Hejšovina – Szczeliniec.

  2. Přeložení starého německého označení, např. Mittelwalde / Mezilesí – Międzylesie, Seitenberg – Stronie.

  3. Úpravou německých názvů, např. Landeck – Lądek

  4. Úpravou starých českých názvů, např. Levín – Lewin, Kladsko – Kłodsko.

[57] Kladské hrabství je vklíněno mezi Čechy, Moravu a Slezsko, rozkádá se na rozloze 1636 km2 (srovnej ŠEBELA, M. – FIŠER, J. České názvy hraničních vrchů, sídel a vodních toků v Kladsku. In Kladský sborník V. 2003.)

[58] Na Hejšovinu umístil Karel Čapek děj Doktorské pohádky.

[59] Starší literatura, například Kladský sborník, 1946, uvádí nadmořskou výšku 1422 m.

[60] Landek je považován za nejstarší polské lázně.

[61] něm. Bőhmischer Winkel, pol. Kątek Czeski

[62] Kladský sborník 1946, s. 97 – 98.

[63] viz Příloha na CD.

[64] VINOHRADSKÝ, L. – TICHÝ, J. – VOJTÍŠEK, V. – NOHEJLOVÁ-PRÁTOVÁ, E.: Kladsko v historii českého státu. Praha: Universum, 1947, s. 14.

[65] 30. 6. 1364 byl pohřben v kladském farním chrámu. Událost je připomínána řadou legend a lidé na ni dodnes vzpomínají.

[66] Slezsko a Kladsko (a část severovýchodních Čech) bylo v celém rozsahu obsazeno už 10. dubna 1741, po vítězství pruské armády u Molvice.

[67] Počet 11 kladských vsí s českým obyvatelstvem literatuře i přímo v etnografických sběrech kolísá. Dále se k nim řadí ještě Malá Čermná , Mokřiny, Machov, Machovské končiny, Čížné aj.

[68] Kladský sborník, 1946

[69] viz Masarykovy návštěvy Kladska v roce 1901, 1903. Kladský sborník, 1946. V kladské vesnici Stroužné vyrostl v loňském roce na zdejší evangelické faře Kalwince z roku 1872 (č.p. 85) do mramoru tesaný polsko-český pamětní zápis: V letech 1901 a 1903 navštívil své evangelické souvěrce v obci Stroužné a Bukovina T. G. M., člověk víry, filosof, státník, první prezident ČSR v letech 1918 - 1935. Na památku tehdejších událostí a pro uchování paměti budoucích pokolení, reformovaní evangelíci a přáteli. 11. 9. 2004.

[70] V Příloze uvádíme dopis (memorandum) zaslaný také Kubínovi některými východočeskými organizacemi (např. Obecním úřadem města Náchod, Hronova, Poličky, Místním odborem Českoslovanské jednoty v Náchodě atd.), kterým jej hlavní představitelé těchto organizací informují o svých záměrech „žalovat“ mírové konferenci ve Versailles na současný stav pruského Kladska. V listě se opět rekapituluje úpadek původního českého hrabství po pruské anexi po roce 1742. [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis z 25. 5. 1919]

[71] [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis z 21. 5. 1919] viz Příloha.

[72] V dopise z  května 1919 od Ferdinanda Kaněry se pisatel podivuje nad tím, že Kubín nedostal telegram jako pozvánku na velice zásadní schůzku kladské deputace s Cizineckým svazem na Pražském Hradě před odesláním memoranda náchodských obcí do Paříže: „Deputace očekávána byla…již na nádraží…jelo se na hrad. Tam byli přijati kancléřem Dr. Šámalem, generálem Pellé, Dr. Scheinerem. Generálu Pellému […] odevzdána memoranda obšírná – sestavená na základě Vašich statistik. Deputace vyslechnuta s velikým zájmem […]. Zdá se však nyní, že prohráno všechno není […] jsou to vlastně plody Vašeho neúnavného a nadšeného studia opuštěných Čechů v Kladsku. Přejeme Vám i sobě, aby vše na konec šťastně dopadlo […].“ [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis z 30. 5. 1919].

[73] Krzysztof KOŻBIAT shrnuje, že ať už byly tehdy sneseny jakékoli argumenty, etnografické nevyjímaje, zásadní zůstavala otázka strategická. In: Niemcy, Czesi, Polacy na zemi Kłodzkej w XX wieku. In Kladský sborník IV., HK, 2001.

[74] DAVÍDEK 1945, s. 7.

[75] Úpravy státní hranice probíhaly až do roku 1924 (severní hranice Slovenska), viz SEMOTANOVÁ 2001.

[76] KUBÍN 1926, s. 9.

[77] V třicátých letech, speciálně po nástupu Hitlera, byl omezen i “malý pohraniční styk”, poněmčeny názvy obcí atd.

[78] T. G. Masaryk r. 1916 v Londýně vůbec poprvé kartograficky vyjádřil návrh budoucí podoby územního rozsahu Československa. Do mapy Evropy zakreslil historické Čechy, Moravu, České Slezsko, Slovensko (zatím severní část Uherska), Vitorazsko,Valticko, jižní část Kladska [!], část Lužice a Ratibořsko.

[79] Podle SEMOTANOVÉ 2001 to bylo dne 6. února.

[80] srovnej www.libri.cz (Dějiny zemí Koruny české)

[81] Kubín k tomu dodává: „…Ale nejsou dosud známy podrobnosti, proč konference zamítla náš nárok aspoň na kladský Koutek. Pronikly jen soukromé zprávy, že se Amerika a po ní i Anglie postavily proti snaze, trhati od Německa části dávno nabyté…“ KUBÍN 1926, s. 8.

[82] Kladský sborník 1946, s. 150.

[83] BRANDES 1993.

[84] Napjatým zvláště kvůli vleklému česko-polskému sporu o Těšínsko.

[85] Kladský sborník 1946, s 148. Davídek naopak uvádí, že „československé požadavky byly tehdy dokonce tak blahovolné, že Kladsko mělo býti získáno za některý výběžek české země..“ [DAVÍDEK 1945].

[86] Kladský sborník 1946, s. 154.

[87] Najdeme tu jen několik dopisů od lidí, kteří se na něj občas obracejí jako k autoritě ve věci Kladska. Ukázkou zároveň ilustruji mlčení kolem česko-polských poválečných „tahanic“ o Kladsko. „[…] Dovoluji si poznamenati, že po válce, když rozvířila zájem veřejnosti otázka kladská a jednalo se o to, zda bude Kladsko připojeno k nám, navštívil jsem Vás tehdy znovu na rozmluvu s Vámi jako s největším znalcem Kladska. Bohužel – článek o tom nevyšel. Mám jej dosud v rukopise a použil jsem nyní částí z něho, ale tehdy noviny z nemístné šetrnosti vůči Polákům nesměly psát o této ožehavé otázce. Jsme my to divný národ, který se bojí hlásit o své…“ [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis Prokopa Tomana ml. z 10. 11. 1949]

[88] Před rokem 1926 je tomu jinak: „[…] Odbor Českoslovanské jednoty v Náchodě nám sdělil, že se ráčíte zasazovati o zřízení české školky ve Slaném a v Německé Čermé u Chudoby v Kladsku, žádaje přitom, aby i spolek ,Komenský‘ v Praze ku zřízení těchto školek přispěl [...].“ [IBIDEM, dopis spolku „Komenský“ z 24. 9. 1924]

[89] DAVÍDEK 1945, s. 3.

[90] VOCHALA, J. Pro nové české Slezsko. Moravská Ostrava, 1945.

[91] IBIDEM, s. 3.

[92] IBIDEM, s. 22.

[93] KUBÍN 1926.

[94] ŠIMÁK, J. V.: Časopis Českého muzea. roč. I., 1922.

[95] V Lidomluvě Čechů kladských poznamenává, jak se počty zdejších Čechů v pracích jednotlivých historiků liší, např. A. V. Šembera uvádí 4758 duší českých v Kladsku, Ottův slovník naučný 10 000, Patschovsky 4000, J. V. Charvát podle dr. Tetznera 5600, Kubín uvádí počet 5250.

[96] Viz podkapitola věnovaná kladskému vypravěči, případně Filoméně Hornychové nebo samotné toulačce.

[97] Dodnes vám právě ve Slaném povědí hned několik verzí hastrmanských příběhů, které se „jistojistotně“ udály u místního rybníčku.

[98] „Dřívejc, eště takle asi před třiceti roky [tj. ve dvacátých letech], to bejvaly pěkny časy u nás ve Stroužnym. Ve dne se dělalo za stavem a soukalo, taky se chodilo do lesa na dřívi a na trávu, a jak se bylo večer po večeři, tak se šlo toulat. A nejvic k Machom [...] Přichodili muský toulat, ty vypravovali poudačky, a dřiu jak za starejch času to šechno bylo. Holky chodívaly taky toulat. Pak se taky hralo na hermoniku a zpívalo se, ty mladý, a starý, ty si halt vypravovali vo tech starostich a vo ušem. Bylo to pěkný časy.“ In JECH 1959, s. 282 - 283.

[99] KUBÍN 1926, s. 3.

[100] IBIDEM, s. 141.

[101] [LA PNP, osobní fond J. Š. K., kp., dopis z 14. 1. 1909], během týdne Kubín Polívku přesvědčí o nutnosti vydat i „peprné“ humorky : „[...] Co se týče „humorek“, myslím, že bylo nejlépe, kdyby se zařadily tak jak ostatní podle místa a vypravovatele, aniž by se vytýkaly zvláště. Nevzbuzovala by se takto zvláštní pozornost předem, zapadly by mezi vaším ostatním bohatým materiálem a nezavdaly by příčinu k rozhořčenému kázání různých mravokárců [...].“

[102] KUBÍN 1958.

[103] KUBÍN 1913.